Že maj chlap a ženská rozdílný vnímání světa, prostoru a času, to jsem tak nějak tušila. Ale i tak mě trochu udivuje, že se jeho verze příběhu často vůbec neshoduje s tou mojí.
Tak třeba když jsme šli jednou pařit. Jako kdyby každej z nás prožil úplně jinej večer.
Moje vzpomínky:
Usrkávám gin tonic a cejtim se jako bohyně.Jdu doprostřed parketu a vedu si svýho prince za ruku. Hodim sexy taneček, aby viděl, že i v dlouhodobým vztahu, kdy si nejvíc libuju v teplákách a mastným drdolu, se umím pěkně oháknout a jsem pořád přitažlivá. Cítím pohledy kluků i holek a je to super.
Jak se říká, v nejlepším je třeba přestat, a tak po pár hodinách skvělý zábavy zamíříme domů.
Voláme si taxík, já udržuju společenskou konverzaci ve voze a následně panu taxikáři velkoryse zaplatím. Samozřejmě nezapomenu na tučný dýško.
To je zvláštní, ani nejsem moc opilá.
Ondra si chce ještě koupit pizzu. Mastnou pizzu ve tři ráno? No fuj, čuně. Ale tak fajn.
Zatímco čekáme na jeho pizzu, padá na mě únava, takže si od něj beru klíče od bytu a říkám, že mě najde v posteli.
Stejně nechápu, že nemohl počkat na snídani.
Pečlivě se odlíčím a následně se ukládám ke spánku.
Probouzím se krásná a fresh.
Sice jsem myslela, že má bejt sobota a ona je neděle, a taky moc nepobírám, proč mám tak propocenou bundu, ale jinak je všechno v naprostým pořádku.
Jeho vzpomínky:
Má v sobě pátej gin tonic a ani si nevšimla, že jí už hodinu do skleničky čepuju vodu na pánskejch záchodech. Průser.Chce jít tančit, a do prčic. Svíjí se jak had zasaženej bleskem a každejch pět minut se jí podlamujou podpatky. Všichni na nás čuměj, fakt skvělý.
Pití si chtěla objednat v šatně. A dost. Čas jít domů.
Pěšky to nedáme a MHDčko nepřipadá v úvahu. Volám taxi. Celou cestu otravuje chudáka řidiče, ptá se ho na blbosti a vypráví zvláštní historky. Snaží se ho překecat, jestli nám to nechá za stovku. Trochu se stydim.
Jdeme kolem bistra a ona chce pizzu. Ve tři ráno. Hmm, asi jí vyhládlo. Třeba jí to trochu probere. A aspoň jí potom nebude tak blbě. Tak jo.
Uvnitř bistra při pohledu na žampion okamžitě zezelená a vezme mi klíče, že počká doma.
Po patnácti minutách jdu s pizzou do baráku a nacházím jí u dveří. Na zemi. Nojo, opileckej vypínač. Je docela roztomilá, když spí. (Ok, takhle to úplně neřekl.)
Snažím se jí zvednout, což se mi i podaří, než se sesune zpátky k zemi a flákne se hlavou o futra. Dvakrát.
Vší silou jí odtáhnu do postele a jediný, na co se zmůžu, je sundat jí boty. Ostatní musí zůstat tak, jak je. Bohužel.
Chrápe celou sobotu. V šatech a kožený bundě.
Trošku smrdí.
Těžko říct, jak to vlastně všechno bylo.
¯\_(ツ)_/¯
(vyhrabáno z archivu 12. prosince 2016)
2016 jsme si koupili dodávku a udělali z ní #charliethevan
2017 jsme se rozešli
2018 jsme po slavném comebacku konečně vyjeli
2019 bude asi jedno velké překvapení (ne, nejsem v tom, jen už nevěřím na stabilní život)
Moje organizovaný já sice trochu vnitřně trpí, že je tenhle blog směskou všeho, co jsem od roku 2011 zažívala a prožívala, ale moje chaotický já mi nedovolí založit další, protože pak bych musela zapomenout další heslo (někdy vám povím historku o tom, jak v pravidelných intervalech zapomínám PINy ke kartám a do jakých situací mě to přivádí). Tak se holt všichni naučíme žít s tím, že tu najdete úplně všechno od mých osmnácti let. Někde po internetu lítají i mnohem starší blogy, ale nebudeme se po nich pídit, ju?
Co teď teda bude? Mám dvě varianty.
Varianta A:
Krok 1 - publikuju tenhle článek
Krok 2 - začnu psát druhej
Krok 3 - rozplánuju si, jak často to tu na vás budu valit
Krok 4 - přesunu blog na jinou platformu a aktualizuju design (spousta věcí tu nefunguje, tak do tý doby můžeme hrát zábavnou hru pro celou rodinu „klikni na něco a sleduj, jak se nic nestane“)
Krok 5 - vydám to knižně, zbohatnu a odjedu s dodávkou na Mars
Varianta B:
Krok 1 - publikuju tenhle článek
Krok 2 - za půl roku si vzpomenu, že jsem chtěla obnovit blog
Osobně doufám ve variantu A, ale vzhledem k tomu, že se za těch 25 let už trochu znám, nevylučuju ani variantu B.
A protože si nejsem jistá, zda po GDPR můžu sbírat vaše jména, tak mi to tu prosím komentujte anonymně anebo pouze telepaticky (tj. vy si budete něco myslet a buď to ke mně dojde, nebo ne). Výhodou telepatie je nemožnost zablokovat sprosté, urážlivé nebo jakékoliv jiné než pochvalné komentáře, takže si o mně klidně můžete myslet, že jsem strašná ___ (vložte libovolné podstatné jméno hanlivého významu). Korekturu mých textů uvítám. Taky telepaticky.
Poznámka pro budoucí Martinu: Míň závorek (blbě se to pak čte). A už si kurva vyber, jestli chceš bejt spisovná nebo nespisovná, bije to do očí.
P. S. Chyběli jste mi!!!
Foto: Karolina Blachowa
Už dlouho si říkám, že bych mohla zase něco napsat. Mám tu 127 rozepsaných článků a když si je tak zpětně pročítám, přijdou mi vlastně docela hloupý. Carrie v Sexu ve městě taky psala o hroznejch kravinách a stejně to lidi žrali, tak jsem si řekla, že to prubnu, i když teď horko těžko hledám v jakýchkoliv svých slovech (a tvorbě celkově) smysl. Kamarádka mi na to řekla, že to je jasná podzimní depka, jenže ta moje začala už v létě a až teď cítím, jak se pouští. Velice pomalu a velice nejistě. Nebo ok - já pevně doufám, že se pouští. "Buď v klidu, to je první dospělácká krize, za rok nebo dva tě to přejde," jsou přesně ta slova, která (ne)chcete slyšet z úst svých starších přátel.
Poslední dobou až moc často přemýšlím nad paralelními světy. Nad tím, jakým směrem by se můj život ubíral... kdybych se nenechala ovlivnit a šla studovat svojí vysněnou uměleckou školu, kdybych v určitých situacích místo "ano" řekla "ne" a místo "ne" naopak "ano". Kdybych zůstala na vesnici, vzala si svýho prvního kluka, měla třeba ve dvaceti dítě. Kdybych neodjela pracovat do Řecka. Kdybych neodešla do Prahy. Kdybych se neodhodlala napsat knížku. Kdybych...
A není to ani trochu o tom, že bych chtěla něco měnit anebo se necítila spokojená tam, kde právě jsem. Vím, že tahle cesta je ta správná a není jediná věc, kterou bych zpětně udělala jinak, prožila bych si znovu dokonce i to špatný, jen protože vím, že právě ty blbý věci mě utvořily jako celek. Jen ta zvědavost a fascinace něčím, co se nemůžu nikdy dozvědět.
Prahnu po odpovědích na nevyřčené otázky.
Jasně, z koukání na Červenýho trpaslíka a Ricka a Mortyho vím, že se v paralelních vesmírech zákonitě něco posere, , ale neděsí vás trochu fakt, že i tak blbě malicherný rozhodnutí jako jestli dneska půjdete pěšky nebo počkáte na tramvaj vám může obrátit život vzhůru nohama?
Svět, ve kterém pan Božský není kretén. Nepotkat se. Nepoznat se. Nesejít se. Nerozejít se. Občas stačí jediný pohled, dotek, slovo... a všechno je jinak.
Není to film. Nemůžete se vracet do pasáží, u kterých pláčeme štěstím a zakrývat oči při děsivých scénách.
Všechno jedeme naostro. Na zkoušky není čas. Přetáčet se nedá.
Kamera, klapka, žijem.
Nazdar.
Čau.
Život.
Ačkoliv jsem nikdy nevěděla, kým chci být, už od malička jsem si přála jednoho krásnýho dne držet v rukou svou vlastní knihu. V dětství jsem veškeré volné chvíle trávila zavrtaná pod peřinou, hltala Harryho Pottera, Pána Prstenů a Eragona, v pubertě jsem přeskakovala od Terryho Pratchetta (protože starší brácha) k románkům od Lenky Lanczový (protože starší ségra), někdy mezitím si psala fantasy příběhy (protože Christopher Paolini) do šuplíku a chlubila se jedničkami ze slohů (protože jsem byla malej vychloubačnej zmetek). Bylo mi jasný, že si tu knížku jednoho krásnýho dne napíšu a vydám, ale že to bude až (už?) ve 23 letech, naprosto spontánně a bez delšího přemýšlení, to jsem nedomyslela. Tyhle věci se asi nedaj naplánovat. Bohužel. A bohudík. Najednou jsem v ruce držela svůj Minimalismus.
Ani jeden drak, ani jeden prsten, ani jedna šílená čarodějnice.
Jen příběh jedný blogerky, ze kterýho se možná dá poučit.
Celej svůj život zbrojím proti etiketám, nálepkám a škatulkám.
Je to taková moje sebeobrana. Protože jsem si nikdy nedokázala vybrat jednu jedinou. Nevím, kam patřit, kam se zařadit, kdo bejt. Vím, že nikam patřit nechci. Ale asi bych měla. Ale nechci. A pak mi taky přijde dost nefér zjednodušovat a kategorizovat osobnost jen na základě jednoho charakteristickýho rysu, podle kterýho se jí zrovna rozhodnu vyzdvihnout nebo odsoudit. Kdo udělá jednu dobrou věc, hned nemusí být horkým kandidátem na novodobou Matku Terezu. Kdo jednou něco posere, hned nemusí být idiot.Nebo se pletu?
Svět, který dává nálepky a řadí do škatulek mě unavuje.
Jenže přesně v tom světě žijeme a ono to dává docela smysl.
Věta on je spisovatel vám řekne mnohem víc, než on je prostě jen člověk.
Nálepky nám dávají moc někoho popsat jediným krátkým slůvkem.
Hlavní problém tkví podle mě v tom, že s nimi neumíme pracovat.
Rozdáváme je každému a všemu na potkání, naprosto bez rozmyslu, kolikrát dost impulzivně.
Prostě jen tak, jako kdybychom měli v ruce přístroj na cenovky a nevyčerpatelnou zásobu lepících papírků.
Zdá se, že nálepky a předsudky mají mnoho společného.
Většinu života jsem prožila na vesnici, nepřipadám si jako buran. Hraju Heroes III, umím si nakódovat web, znám nazpaměť Červenýho trpaslíka a rozumím si s ajťáky. Nerd? Neřekla bych. Dokážu se slušně oblíknout a hezky nalíčit, ale to neznamená, že občas nesedím doma s umaštěným drdolem v teplákách a nesním na posezení dvě pizzy. Přesto mám u někoho nálepku pipina. Nosím kostkovaný košile a piju aeropress, fakt bych se nenazvala hipsterem. Občas se tvářím nepříjemně nebo mám špatnou náladu, ale to ze mě nedělá namyšlenou krávu. Jindy bych nejradši zlíbala celej svět a usmívám se jak měsíček na hnoji. "Je sluníčková," řekli by. Snažím se vnímat okolí a sem tam někomu pomoct. Jsem zachránce světa? Asi ani ne. Protože pak přijdou dny, kdy nevnímám vůbec nic a nemyslím si, že bych si zasloužila titul sobec. V jednom vztahu jsem zažila násilí - nepřipadám si jako oběť. Z toho vztahu jsem utekla, nebudu si říkat hrdinka. Chodím s o šest let starším šéfredaktorem a nejsem zlatokopka. Cítím se spíš jako umělec, ale kdybych šla žádat do banky o hypotéku, nalepím si podnikatelku. Přestala jsem jíst maso, vajíčka a sýry, a než jsem si stihla plácnout na čelo vegan, už jsem se k těm sýrům a vajíčkům vrátila. Pár měsíců zpátky jsem si sejmula nálepku blogerka, protože jsem se za ní styděla. Proč? Taky už vlastně nevím. Asi protože lidi mají zakořeněný, že jsou blogerky hloupý. Protože stereotypy. V business světě jsem si vybrala profesní etiketu copywriter, ale nejradši bych byla úplně všechno a jindy zase nic. Co když mě přestane bavit psaní reklamních textů pro velký firmy a budu chtít já nevím... třeba zpívat?
Ne, já fakt nemám ráda nálepky. Ty pozitivní dokážou ublížit podobně jako negativní.
Nevím, jak se proti nim bránit.
Asi to nejde. Svět by bez nich možná postrádal tvar.
A tak pozvolna přestávám bojovat.
Nechávám si je pokorně lepit na čelo a bavím se tím, jak moc se ve mně lidé umí splést.
Tím spíš, když mi je pak s odstupem času sami odlepí s překvapeným "Promiň."
Foto: Karolina Blachowa
💙
Hluboko v betonový džungli se proti svý přirozenosti ztrácíme a zase nacházíme. Každej den, každý ráno, občas hodně a jindy trochu. Bloudíme šedavým městem, který nás objímá svými možnostmi. Občas je těžký je vidět. Ještě těžší se rozhodnout pro jedinou z nich. Je jich moc a přitom málo.
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)
