Už dlouho si říkám, že bych mohla zase něco napsat. Mám tu 127 rozepsaných článků a když si je tak zpětně pročítám, přijdou mi vlastně docela hloupý. Carrie v Sexu ve městě taky psala o hroznejch kravinách a stejně to lidi žrali, tak jsem si řekla, že to prubnu, i když teď horko těžko hledám v jakýchkoliv svých slovech (a tvorbě celkově) smysl. Kamarádka mi na to řekla, že to je jasná podzimní depka, jenže ta moje začala už v létě a až teď cítím, jak se pouští. Velice pomalu a velice nejistě. Nebo ok - já pevně doufám, že se pouští. "Buď v klidu, to je první dospělácká krize, za rok nebo dva tě to přejde," jsou přesně ta slova, která (ne)chcete slyšet z úst svých starších přátel.

Poslední dobou až moc často přemýšlím nad paralelními světy. Nad tím, jakým směrem by se můj život ubíral... kdybych se nenechala ovlivnit a šla studovat svojí vysněnou uměleckou školu, kdybych v určitých situacích místo "ano" řekla "ne" a místo "ne" naopak "ano". Kdybych zůstala na vesnici, vzala si svýho prvního kluka, měla třeba ve dvaceti dítě. Kdybych neodjela pracovat do Řecka. Kdybych neodešla do Prahy. Kdybych se neodhodlala napsat knížku. Kdybych...

A není to ani trochu o tom, že bych chtěla něco měnit anebo se necítila spokojená tam, kde právě jsem. Vím, že tahle cesta je ta správná a není jediná věc, kterou bych zpětně udělala jinak, prožila bych si znovu dokonce i to špatný, jen protože vím, že právě ty blbý věci mě utvořily jako celek. Jen ta zvědavost a fascinace něčím, co se nemůžu nikdy dozvědět.
Prahnu po odpovědích na nevyřčené otázky.

Jasně, z koukání na Červenýho trpaslíka a Ricka a Mortyho vím, že se v paralelních vesmírech zákonitě něco posere, , ale neděsí vás trochu fakt, že i tak blbě malicherný rozhodnutí jako jestli dneska půjdete pěšky nebo počkáte na tramvaj vám může obrátit život vzhůru nohama?

Svět, ve kterém pan Božský není kretén. Nepotkat se. Nepoznat se. Nesejít se. Nerozejít se. Občas stačí jediný pohled, dotek, slovo... a všechno je jinak.

Není to film. Nemůžete se vracet do pasáží, u kterých pláčeme štěstím a zakrývat oči při děsivých scénách.
Všechno jedeme naostro. Na zkoušky není čas. Přetáčet se nedá.
Kamera, klapka, žijem.
Nazdar.
Čau.
Život.

NESNESITELNÁ TĚŽKOST PARALELNÍCH SVĚTŮ



Ačkoliv jsem nikdy nevěděla, kým chci být, už od malička jsem si přála jednoho krásnýho dne držet v rukou svou vlastní knihu. V dětství jsem veškeré volné chvíle trávila zavrtaná pod peřinou, hltala Harryho Pottera, Pána Prstenů a Eragona, v pubertě jsem přeskakovala od Terryho Pratchetta (protože starší brácha) k románkům od Lenky Lanczový (protože starší ségra), někdy mezitím si psala fantasy příběhy (protože Christopher Paolini) do šuplíku a chlubila se jedničkami ze slohů (protože jsem byla malej vychloubačnej zmetek). Bylo mi jasný, že si tu knížku jednoho krásnýho dne napíšu a vydám, ale že to bude až (už?) ve 23 letech, naprosto spontánně a bez delšího přemýšlení, to jsem nedomyslela. Tyhle věci se asi nedaj naplánovat. Bohužel. A bohudík. Najednou jsem v ruce držela svůj Minimalismus.
Ani jeden drak, ani jeden prsten, ani jedna šílená čarodějnice.
Jen příběh jedný blogerky, ze kterýho se možná dá poučit.

ROK PO MINIMALISMU


Celej svůj život zbrojím proti etiketám, nálepkám a škatulkám.
Je to taková moje sebeobrana. Protože jsem si nikdy nedokázala vybrat jednu jedinou. Nevím, kam patřit, kam se zařadit, kdo bejt. Vím, že nikam patřit nechci. Ale asi bych měla. Ale nechci. A pak mi taky přijde dost nefér zjednodušovat a kategorizovat osobnost jen na základě jednoho charakteristickýho rysu, podle kterýho se jí zrovna rozhodnu vyzdvihnout nebo odsoudit. Kdo udělá jednu dobrou věc, hned nemusí být horkým kandidátem na novodobou Matku Terezu. Kdo jednou něco posere, hned nemusí být idiot.
Nebo se pletu?

Svět, který dává nálepky a řadí do škatulek mě unavuje.
Jenže přesně v tom světě žijeme a ono to dává docela smysl.
Věta on je spisovatel vám řekne mnohem víc, než on je prostě jen člověk.
Nálepky nám dávají moc někoho popsat jediným krátkým slůvkem.
Hlavní problém tkví podle mě v tom, že s nimi neumíme pracovat.
Rozdáváme je každému a všemu na potkání, naprosto bez rozmyslu, kolikrát dost impulzivně.
Prostě jen tak, jako kdybychom měli v ruce přístroj na cenovky a nevyčerpatelnou zásobu lepících papírků.
Zdá se, že nálepky a předsudky mají mnoho společného.

Většinu života jsem prožila na vesnici, nepřipadám si jako buran. Hraju Heroes III, umím si nakódovat web, znám nazpaměť Červenýho trpaslíka a rozumím si s ajťáky. Nerd? Neřekla bych. Dokážu se slušně oblíknout a hezky nalíčit, ale to neznamená, že občas nesedím doma s umaštěným drdolem v teplákách a nesním na posezení dvě pizzy. Přesto mám u někoho nálepku pipina. Nosím kostkovaný košile a piju aeropress, fakt bych se nenazvala hipsterem. Občas se tvářím nepříjemně nebo mám špatnou náladu, ale to ze mě nedělá namyšlenou krávu. Jindy bych nejradši zlíbala celej svět a usmívám se jak měsíček na hnoji. "Je sluníčková," řekli by. Snažím se vnímat okolí a sem tam někomu pomoct. Jsem zachránce světa? Asi ani ne. Protože pak přijdou dny, kdy nevnímám vůbec nic a nemyslím si, že bych si zasloužila titul sobec. V jednom vztahu jsem zažila násilí - nepřipadám si jako oběť. Z toho vztahu jsem utekla, nebudu si říkat hrdinka. Chodím s o šest let starším šéfredaktorem a nejsem zlatokopka. Cítím se spíš jako umělec, ale kdybych šla žádat do banky o hypotéku, nalepím si podnikatelku. Přestala jsem jíst maso, vajíčka a sýry, a než jsem si stihla plácnout na čelo vegan, už jsem se k těm sýrům a vajíčkům vrátila. Pár měsíců zpátky jsem si sejmula nálepku blogerka, protože jsem se za ní styděla. Proč? Taky už vlastně nevím. Asi protože lidi mají zakořeněný, že jsou blogerky hloupý. Protože stereotypy. V business světě jsem si vybrala profesní etiketu copywriter, ale nejradši bych byla úplně všechno a jindy zase nic. Co když mě přestane bavit psaní reklamních textů pro velký firmy a budu chtít já nevím... třeba zpívat?

Ne, já fakt nemám ráda nálepky. Ty pozitivní dokážou ublížit podobně jako negativní.
Nevím, jak se proti nim bránit.
Asi to nejde. Svět by bez nich možná postrádal tvar.
A tak pozvolna přestávám bojovat.
Nechávám si je pokorně lepit na čelo a bavím se tím, jak moc se ve mně lidé umí splést.
Tím spíš, když mi je pak s odstupem času sami odlepí s překvapeným "Promiň."


💙

LÍPNI MI NA ČELO ETIKETU A TŘEBA JI JEDNOU SPOLEČNĚ ODLEPÍME


Hluboko v betonový džungli se proti svý přirozenosti ztrácíme a zase nacházíme. Každej den, každý ráno, občas hodně a jindy trochu. Bloudíme šedavým městem, který nás objímá svými možnostmi. Občas je těžký je vidět. Ještě těžší se rozhodnout pro jedinou z nich. Je jich moc a přitom málo.

CONCRETE JUNGLE


Když jsem byla menší, život si tak nějak pomalu líně plynul. Potom se začal rozběhávat a po dvacítce nasadil sprint. Občas se rozbije o nějakou tu překážku, která ho zbrzdí ze sta na nulu, ale jen co se sebere a opráší, už uhání zase dál.
Den střídá den. Týden střídá týden. Měsíc střídá měsíc.
Zážitek střídá zážitek.

HRAJU NA POCITY


Moje otevřenost mě jednou zničí. Ale vy víte, že na tabu kašlu.

Před měsícem jsem seděla na nádraží a čekala na autobus. Směr: domů. Pozorovala jsem bezdomovce típajícího cigaretu o lavičku, krásně upravenou slečnu usmívající se do telefonu, pár snažící se divokými polibky dohnat vidinu brzkého odloučení, řidiče autobusu hulákající jeden na druhého v družném meziokýnkovém rozhovoru, docela pěknýho kluka, který se ne už tak docela nenápadně snažil navázat přímý oční kontakt a hlavou mi problesklo: "Tak jsi zase single, holka. Proč nepláčeš? To už jsi tak bezcitná? Vždyť je to tak čerstvý... Včera jste byli ještě pár. Dneska nemáš nic. Jsi v tom zase sama za sebe."

Je tak moc zvláštní a divný to psát, ale tohle byl ten nejúžasnější rozchod v mém životě.
Letní podvečer na parkovišti před Bauhausem.
Tříhodinový úvahy o všem a o ničem.
Rekapitulace. Upřímnost. Otevřenost.
Konec? Konec.

Jak krásnej a zároveň děsivej je fakt, že jeden jediný rozhovor dokáže změnit status ze "zadaní" na "volní".
Udělat tečku za vším, co bylo a tlustou čárou před vším, co být mohlo.

Ve chvíli, kdy padlo finální rozhodnutí, jsme vystoupili z auta a bok po boku kráčeli obrovským obchoďákem k oddělení s výtvarnými potřebami. Už ne jako pár. Tentokrát jako parťáci. Přátelé. Každý si nesl pod paží k pokladně své prázdné, bílé, čisté plátno s příslibem osamělého nočního malování. To plátno, na které měly přistát všechny emoce toho dne, štěstí a možná i smutek, ale hlavně ta vděčnost, pokora a respekt. Úleva.

Takže jsem najednou seděla na podlaze svého bytu v obklopení akrylovek a před sebou to největší plátno, na které jsem kdy malovala. Otevřela jsem tubičku s modrou barvou a namočila štětec.
Na první vrstvu jsem přes slzy neviděla a vím, že je neprolévala paní Lítost. Byla to slečna Závislost.
Závislost na tom, mít ho každý den vedle sebe.
Uvědomění, že další dávka týhle drogy už prostě nebude.
S každým dalším tahem přicházel dokonalý klid a smír.
A ráno se mi před očima vyloupl výsledek.
Vzala jsem batoh a s úsměvem vyrazila na nádraží.

Můj rozchodový obraz je jedno velké DĚKUJI.
Děkuji za tebe, děkuji za všechno, děkuji za to co bylo.
Děkuji za to, jak to začalo, probíhalo i skončilo.
Děkuji za to, žes se mnou kráčel životem.

Tohle bylo fakt poprvé. První naprosto důstojný odchod v mém životě a nejdospělejší rozhodnutí, které jsme kdy učinili. Uvědomit si ve správný čas a správnou chvíli, že je čas cesty rozpojit, než se to všechno samovolně zesere a my přijdeme nejen o tu nálepku s nápisem pár, ale hlavně jeden o druhého. A já už zažila fakt spoustu násilných odtrhnutí na to, abych si vážila včasného odchodu ve chvíli, kdy ještě můžeme být přátelé s někým, na kom mi tak moc záleží.
Myslím si, že jsme vedle sebe neuvěřitelným způsobem vyrostli. Dospěli. Posunuli se mnohem dál a mnohem výš, než bychom byli zvládli každý sám po své ose. Přesně o tom vztahy z mého pohledu jsou. Nezakrnět ve stereotypu. Podporovat, posouvat, poznávat. A až to přestane dávat smysl, tak ty cesty prostě rozpojit. Možná jsem ještě mladá a blbá, protože neumím vztahy budovat. Ale žádného odchodu jsem nikdy nelitovala.
Díky Ondrovi jsem našla sama sebe. Spravila jsem si duši po všech těch špatných zkušenostech z minulosti, po podvodech, po fyzickém i psychickém týrání. Díky němu jsem odpustila, začala si vážit sama sebe i ostatních, věřit si v tom, co dělám a nebát se to dělat. Díky němu jsem sebrala veškerou odvahu a vykašlala se na práci, spustila se na volnou nohu, vydala první knížku.
Každý člověk ve vašem životě je někdo, kdo měl obrovský podíl ve vyformování do osobnosti, kterou jste dnes.
Součást vaší minulosti a stopa, kterou nikdy nesmažete.
Asi byste to ani neměli chtít.
Potlačovat minulost je bullshit.

O měsíc později stojím v drogerii a vybírám kartáček na zuby.
Pro muže, kterého jsem ještě pár dní zpátky neznala. Pro muže, který přišel naprosto nečekaně a za vtipných okolností. Pro muže, o kterém s tak neuvěřitelnou jistotou tvrdím, že kdyby mě dneska požádal o ruku, tak si ho zítra vezmu. A pak se bavím nad tím, jak každý kroutí hlavou, jestli jsem se nezbláznila a jak můžu něco takového říkat o osobě, kterou vůbec neznám, měsíc po rozchodu s člověkem, se kterým jsme měli tolik plánů, vizí a snů.
Já, královna nejistoty, kterou jakákoliv událost zpečetěná slovíčkem navždy děsí, si je najednou tak zvláštně jistá.
Další ne-můj-ale-jeho kartáček v mém životě. Modrej. Ta nevědomost, jestli to ta štětinková věc přežije do doby, kdy by se měla z hygienických důvodů vyměnit za nový kus, anebo ji zítra vyhodím do odpadkového koše, protože se zklamu svou vlastní zkreslenou představou o člověku, který třeba ani reálně neexistuje, mě baví.
Život je stejně skvělej právě tím, jak je nevyzpytatelnej.
Tak pojďme otevřít další kapitolu.
Ať už to bude na dva měsíce nebo na celý život.

Ano, poslední článek o rozmotávání uzlů jsem psala primárně pro sebe.
Ne, nebyl ani trochu o práci.
Ano, pomohl mi...

KDY JE POVOLENO SE ZNOVU ZAMILOVAT?

INSTAGRAM: @INKOUSTOVATECKA

© Inkoustová tečka. Design: Fearne.