Když jsem byla menší, život si tak nějak pomalu líně plynul. Potom se začal rozběhávat a po dvacítce nasadil sprint. Občas se rozbije o nějakou tu překážku, která ho zbrzdí ze sta na nulu, ale jen co se sebere a opráší, už uhání zase dál.
Den střídá den. Týden střídá týden. Měsíc střídá měsíc.
Zážitek střídá zážitek.

HRAJU NA POCITY


Moje otevřenost mě jednou zničí. Ale vy víte, že na tabu kašlu.

Před měsícem jsem seděla na nádraží a čekala na autobus. Směr: domů. Pozorovala jsem bezdomovce típajícího cigaretu o lavičku, krásně upravenou slečnu usmívající se do telefonu, pár snažící se divokými polibky dohnat vidinu brzkého odloučení, řidiče autobusu hulákající jeden na druhého v družném meziokýnkovém rozhovoru, docela pěknýho kluka, který se ne už tak docela nenápadně snažil navázat přímý oční kontakt a hlavou mi problesklo: "Tak jsi zase single, holka. Proč nepláčeš? To už jsi tak bezcitná? Vždyť je to tak čerstvý... Včera jste byli ještě pár. Dneska nemáš nic. Jsi v tom zase sama za sebe."

Je tak moc zvláštní a divný to psát, ale tohle byl ten nejúžasnější rozchod v mém životě.
Letní podvečer na parkovišti před Bauhausem.
Tříhodinový úvahy o všem a o ničem.
Rekapitulace. Upřímnost. Otevřenost.
Konec? Konec.

Jak krásnej a zároveň děsivej je fakt, že jeden jediný rozhovor dokáže změnit status ze "zadaní" na "volní".
Udělat tečku za vším, co bylo a tlustou čárou před vším, co být mohlo.

Ve chvíli, kdy padlo finální rozhodnutí, jsme vystoupili z auta a bok po boku kráčeli obrovským obchoďákem k oddělení s výtvarnými potřebami. Už ne jako pár. Tentokrát jako parťáci. Přátelé. Každý si nesl pod paží k pokladně své prázdné, bílé, čisté plátno s příslibem osamělého nočního malování. To plátno, na které měly přistát všechny emoce toho dne, štěstí a možná i smutek, ale hlavně ta vděčnost, pokora a respekt. Úleva.

Takže jsem najednou seděla na podlaze svého bytu v obklopení akrylovek a před sebou to největší plátno, na které jsem kdy malovala. Otevřela jsem tubičku s modrou barvou a namočila štětec.
Na první vrstvu jsem přes slzy neviděla a vím, že je neprolévala paní Lítost. Byla to slečna Závislost.
Závislost na tom, mít ho každý den vedle sebe.
Uvědomění, že další dávka týhle drogy už prostě nebude.
S každým dalším tahem přicházel dokonalý klid a smír.
A ráno se mi před očima vyloupl výsledek.
Vzala jsem batoh a s úsměvem vyrazila na nádraží.

Můj rozchodový obraz je jedno velké DĚKUJI.
Děkuji za tebe, děkuji za všechno, děkuji za to co bylo.
Děkuji za to, jak to začalo, probíhalo i skončilo.
Děkuji za to, žes se mnou kráčel životem.

Tohle bylo fakt poprvé. První naprosto důstojný odchod v mém životě a nejdospělejší rozhodnutí, které jsme kdy učinili. Uvědomit si ve správný čas a správnou chvíli, že je čas cesty rozpojit, než se to všechno samovolně zesere a my přijdeme nejen o tu nálepku s nápisem pár, ale hlavně jeden o druhého. A já už zažila fakt spoustu násilných odtrhnutí na to, abych si vážila včasného odchodu ve chvíli, kdy ještě můžeme být přátelé s někým, na kom mi tak moc záleží.
Myslím si, že jsme vedle sebe neuvěřitelným způsobem vyrostli. Dospěli. Posunuli se mnohem dál a mnohem výš, než bychom byli zvládli každý sám po své ose. Přesně o tom vztahy z mého pohledu jsou. Nezakrnět ve stereotypu. Podporovat, posouvat, poznávat. A až to přestane dávat smysl, tak ty cesty prostě rozpojit. Možná jsem ještě mladá a blbá, protože neumím vztahy budovat. Ale žádného odchodu jsem nikdy nelitovala.
Díky Ondrovi jsem našla sama sebe. Spravila jsem si duši po všech těch špatných zkušenostech z minulosti, po podvodech, po fyzickém i psychickém týrání. Díky němu jsem odpustila, začala si vážit sama sebe i ostatních, věřit si v tom, co dělám a nebát se to dělat. Díky němu jsem sebrala veškerou odvahu a vykašlala se na práci, spustila se na volnou nohu, vydala první knížku.
Každý člověk ve vašem životě je někdo, kdo měl obrovský podíl ve vyformování do osobnosti, kterou jste dnes.
Součást vaší minulosti a stopa, kterou nikdy nesmažete.
Asi byste to ani neměli chtít.
Potlačovat minulost je bullshit.

O měsíc později stojím v drogerii a vybírám kartáček na zuby.
Pro muže, kterého jsem ještě pár dní zpátky neznala. Pro muže, který přišel naprosto nečekaně a za vtipných okolností. Pro muže, o kterém s tak neuvěřitelnou jistotou tvrdím, že kdyby mě dneska požádal o ruku, tak si ho zítra vezmu. A pak se bavím nad tím, jak každý kroutí hlavou, jestli jsem se nezbláznila a jak můžu něco takového říkat o osobě, kterou vůbec neznám, měsíc po rozchodu s člověkem, se kterým jsme měli tolik plánů, vizí a snů.
Já, královna nejistoty, kterou jakákoliv událost zpečetěná slovíčkem navždy děsí, si je najednou tak zvláštně jistá.
Další ne-můj-ale-jeho kartáček v mém životě. Modrej. Ta nevědomost, jestli to ta štětinková věc přežije do doby, kdy by se měla z hygienických důvodů vyměnit za nový kus, anebo ji zítra vyhodím do odpadkového koše, protože se zklamu svou vlastní zkreslenou představou o člověku, který třeba ani reálně neexistuje, mě baví.
Život je stejně skvělej právě tím, jak je nevyzpytatelnej.
Tak pojďme otevřít další kapitolu.
Ať už to bude na dva měsíce nebo na celý život.

Ano, poslední článek o rozmotávání uzlů jsem psala primárně pro sebe.
Ne, nebyl ani trochu o práci.
Ano, pomohl mi...

KDY JE POVOLENO SE ZNOVU ZAMILOVAT?


Jak se osvobodit.
Jak být nezávislý.
Jak moci pracovat odkudkoliv.
Jak se stát digitálním nomádem.

Jak se odvázat z toho provazu, kterej je na váš vkus až moc utaženej.


Říkejme tomu jakkoliv a aplikujme si to na jakoukoliv situaci.
Ale vzhledem k tomu, že mi neustále chodí dotazy mířené na práci, předstírejme, že právě píšu o profesním životě.

Faktem je, že spousta lidí sní o tom, jak budou jednou vydělávat peníze a zároveň se u toho dobře bavit. Netrávit svý životy v kanclech, nemuset se dovolovat ani podvolovat autoritám, mít všechno pevně ve svých rukou. Být adekvátně ohodnocení za svou práci a neškemrat o přidání pár tisícovek za to, že jste celý rok dřeli jako mezci a vydělávali někomu jinému do kapsy. Neusilovat o srandovní titul "Zaměstnanec měsíce" a nepohybovat se v konkurenčním prostředí rádoby pohodového místa.
Nežít v té dokonalé iluzi.

Víte, proč o tom většina lidí pouze sní?
Protože pořád sedí na tom svým zadku a bojí se něco změnit.
A já to naprosto chápu, protože jsem se bála taky. Ani nevíte jak moc.

Doma mě vždycky učili pokoře, což je určitě bezva vlastnost, ale ani ta by se neměla přehánět. Celý život jsem pracovala v restauracích a v hotelech, takže moje první opravdová kanclová práce, ve které jsem nemusela jednat s nepříjemnými a občas pěkně napřesdržku hosty, byla jako dar z nebes. Jenže tohle nadšení mě po roce přešlo. Asi jsem moc koukala pod pokličku, nebo se nedokážu vyrovnat s tím, když musím říkat šéfe někomu, koho neberu jako přirozenou autoritu, žít ve změti afér a lží, říct jedné straně A a od druhé strany slyšet, že jsem vlastně řekla Z, stresovat se čísly, procenty a mít pocit, že i když dělám na 200 %, tak je to pořád málo, protože cíle se neustále zvyšují a zvyšovat se stále budou.
Všichni chtějí růst a ve firemním prostředí je to asi žádoucí, ale mně tyhle korporátní sr... věci berou energii. Nebaví mě. Neumím je házet za hlavu. Nedokážu je spláchnout. Nejedu s nikým v jeho vláčku.
Chci si jet v tom svým.
Vykašlat se na čísla.
Určovat si tempo.
Bejt v pohodě.
Pochválit se.
Nadávat si.
Říkat si šéf.
Odevzdat zakázku obrovský firmě, aniž bych byla její součástí. Ty mi dáš zadání, já ti dám texty, ale bez urážky - nezajímá mě, jaká dramata se odehrávají uvnitř, kdo se s kým rozhádal, jestli je šéf debil a jakou motivační samolepku si dáte na zeď kanclu. Hlavně když jsme my dva spolu okej po lidský stránce a platíš v pohodě faktury.
Jsem out.
Venku.

Kdy přijde ten správnej okamžik odchodu?
U mě to byl moment, kdy už jsem nemohla dál.
Většinou se mi to projevuje jako takový zvláštní pocit, že stojím moc dlouho na místě. Že stagnuji, nic se neděje, měsíce a roky utíkají, aniž bych zažila něco zajímavýho nebo spontánního (kromě tý dovolený jednou za rok nebo za dva, ve který není vůbec nic spontánního, když je naplánovaná měsíce dopředu - v mých očích je to krátkej útěk ze špatně nastavený reality a proto se po návratu cítíte minimálně týden jako shit, že jste zase zpátky a všechno je naprd, ale to je takový odbočení, pardon).
Když jsem se trápila, neměla žádnou motivaci ani energii, nedokázala jsem splňovat očekávání ostatních a byla jen krůček od vyhoření, dala jsem výpověď, aniž bych měla cokoliv jistýho. Neuvěřitelná úleva. Největší strach jsem měla asi z toho, že najednou nebudu mít práci a tím pádem ani peníze. Do toho mě všichni strašili, o kolik víc musím měsíčně vydělat, abych pokryla všechny svoje náklady. Ale někde v hloubi duše jsem věděla, že nejsem žádnej debil a nějak to prostě dopadne.

Věřte nebo ne, ale ten strach byl na tom všem ve výsledku to nejhorší.
Protože ve chvíli, kdy jsem ho překonala a fakt to udělala, se začaly dít věci. Přicházely první zakázky, přicházela první "ano" a první "ne", přicházelo první určování svý vlastní ceny. I když mi šlo v podstatě o život, už od začátku jsem si to nastavila tak, abych byla spokojená a nemusela dřít od rána až do noci. Abych nevyskočila z jednoho krysího závodu do druhýho.
Vím, že každýho zajímají čísla a peníze jsou dost citlivý téma, který může snadno druhé urazit a vyvolat touhu škodit, ale já si fakt vypěstovala skvělej mámvpičismus (já se fakt omlouvám svý rodině, ale některý věci nejvíc vystihne sprostý slovo, však mě znáte), takže vám to klidně řeknu. Spolu s prodejem první várky knížek jsem během několika týdnů vyfakturovala přes čtvrt milionu. Za krátkou chvíli na volný noze se mi nasypalo víc peněz, než za dlouhý a náročný sezení v kanclu. A stačilo to jen zkusit. Zahodit strach a vykročit do neznáma. Teď to mám po finanční stránce nastavený tak, že jsou dny, kdy si psaním můžu vydělat klidně i patnáct tisíc a pak taky dny, kdy si vydělám naprostou, krásnou a kulatou nulu, protože zrovna nemám psavou. Vyhovuje mi to a asi se všichni shodneme, že tohle je sen každého kreativce. Pracovat jen tehdy, když jste nejproduktivnější.
Pak už je otázkou naučit se ty peníze nějakým způsobem udržet.
To zatím pořád neumím, ale pracuju na tom.
Pracovat na sobě je klíč ke všemu.

Takže zatímco dřív jsem chodila každej den do tý stejný práce a doslova jí žila, protože jsem si z ní domů nosila stres a blbý nálady, teď na volné noze reálně odpracuji možná tak týden v měsíci a zbytek času investuji jakkoliv chci. Většinou do tvoření, do psaní, do malování, do čtení, do kamarádů, do cestování, do sebevzdělávání, do všeho, co je mému srdci milé. A hlavně - jsem naprosto klidná. Stres už je jen občasným návštěvníkem. Což oceňuju, protože se jednou za čas tuze ráda vystresuju a připomenu si, že bych mohla být zodpovědnější. Aspoň trošičku.

Ale abych vám tímto nevložila do hlavy jen myšlenku toho, jak je to všechno dokonalý, nádherný a skvělý. Není.
Každá mince má dvě strany, to už určitě víte.
Je to sakra těžký a budete muset hodně máknout. Sami na sobě. Převzít zodpovědnost za celý svůj život, což je něco, na co není spousta lidí vůbec připravená. Ale věřte mi, já taky nebyla. Jen jsem věděla, že to chci, a ten chtíč do začátku stačí.
Naučíte se spoustu věcí až za pochodu a osvojíte si schopnost za všechno platit - a teď se nebavíme o penězích. Platíte třeba i tím, že najednou budete žít v trochu jiném světě, než vaši přátelé. Protože zatímco oni se třeba dál točí ve své nešťastné smyčce, vy jste si tu svou právě rozlouskli a pohlížíte na všechno jinak. Už tolik nerozumíte jejich problémům, protože jste z toho venku, a oni nerozumí těm vašim, protože se ven zatím nedostali. Pokud nenastane vzájemný respekt a pochopení, je čas odcházet i od přátel.
Trvalo mi dlouho vypořádat se s tím, že najednou nemám žádnej stálej režim, což je pro člověka se sklony k lenošení docela zabijácký, a dlouho jsem si vyčítala, že ačkoliv mám najednou tolik volného času, tak vlastně vůbec nic netvořím, nepíšu na blog, nepíšu další knížku, nepracuju na vlastní značce, ale s odstupem času v tom vidím to úžasný kouzlo. Možnost volby, jestli budu dělat všechno anebo jestli nebudu dělat nic. Miluju to a vážím si toho.
Neobětuju celý svůj život práci. Nestresuju se s ní. Nesnažím se někam za každou cenu procpat. Nenavštěvuju jeden kurz za druhým, abych se ve svým oboru dostávala výš a výš. Nejde mi o to, nahrabat si co nejvíc papírků, koupit drahý auto, barák s ohradou plnou jednorožců ani si lítat na drahý dovolený a ukazovat lidem okolo, že na to všechno mám. Nechci mít asi ani známý jméno ve světě copywriterů. Protože nikdy nevím, kdy mě to přestane bavit, zruším web a celý portfolio a rozhodnu se třeba zpívat (hahahaa, jen to ne). Stejně jako mě přestal bavit fashion svět.
Už nemám problém se měnit.
Svět se mění neustále, to jen my máme potřebu se zastavit v hřejivé náruči svého pohodlí a jistoty.

Teď přichází ta hlavní motivační část jako vystřižená z obrázků psaných Comic Sansem. Nic z toho, co vám tady popisuju (a vůbec ten fakt, že vám píšu článek v pátek ve dvě odpoledne a mohla bych ho psát úplně kdykoliv, kdy by na mě sedla múza), by se nedělo, kdybych nesebrala veškerou odvahu a nevykašlala se na práci, která mě přestala bavit.
Neudělat to, tak dodnes sedím v rušném a přeplněném kanclu, tvářím se jako kyselá prdel, v duši cítím neklid, valím stovky produktů denně a dobrovolně ničím nejen sama sebe, ale i svoje zdraví a hlavně lidi okolo mě.

A když mi chodí každý den dotazy, jak jsem to vlastně udělala a jak je možný, že nemusím chodit do práce a přesto se mám fajn, že si můžu určovat každý den podle toho, jak to vyhovuje mně a mojí náladě, a co že to vlastně dělám, tak vlastně nevím, co vám na to odpovědět. Nedokážu dát dohromady návod - podle mě ani neexistuje. Nikdo vás nemůže vést za ručičku. Nedělám to ani svým blízkým. Ráda poskytnu radu a ráda rady i přijímám, ale pravdou je, že na všechno si musíte přijít. Přestaňte si o všem tolik číst a zjišťovat a spřádat si v hlavě plány nebo představy. Stejně bude všechno jinak. Tak se vykašlete na teorii a začněte jednat. První krok do neznáma všechno změní, to vám řekne každý, kdo takto žije. :)
Hodně věřím v to, že prostředí, ve kterém se pohybujete a několik nejbližších lidí, se kterými se stýkáte, dokáže dost ovlivnit to, jakým jste člověkem a jak ten život žijete. A pokud cítíte dlouhodobě stres, frustraci, nedostatek uznání a žijete jen v té bublině plné práce a kolegů, jste nejen emocionální upír (protože se postupem času umíte bavit jen o tom, co vás sere, nikoliv těší), ale také na nejlepší cestě uhnat si rakovinu. Je to drsný, ale je to tak. Nemůžete vyhovovat všemu a všem, jinak se naprosto zničíte.
Takže když nejste spokojení, něco změňte.
Buď sami sebe a svůj postoj (mít to všechno někde) anebo prostředí, ve kterém se nacházíte (poslat to všechno někam).
Naučte se odcházet a vykašlat se na to, co si o tom někdo myslí.
V práci, ve škole, ve vztazích s přáteli, v lásce, v čemkoliv.

Protože bohužel anebo bohudík, život není film.
V životě nepřiběhne spásný zachránce, který vám uvolní ten pevně utažený uzel, a to možná i proto, že vás nesvázal žádný zlý padouch - to vy. Maximálně vás tak někdo nenápadně popostrčí, ale ten hlavní pohyb a uvědomění toho, že jste v prekérce, kterou musíte vyřešit, závisí pouze na vás.
A já vím, že vy tu odpověď na jakoukoliv otázku víte.
Jen se jí bojíte přiznat sami sobě nebo svému okolí.
Proto jediná moje rada, kterou vám můžu dát zní:
Co jste si zavázali, to si musíte zase rozmotat. Sami. Ale už by to asi chtělo, vzhledem k tomu, že jste dost možná klikli na tenhle článek ve snaze nalézt odpovědi na svou momentální situaci.

HELE, TEN UZEL BY CHTĚL ASI ROZMOTAT


to, co vidíš, nejsem já.
Je to soubor toho povrchového, co chci, abys viděl - od mejkapu přes řeč těla až po to, co vypouštím z úst - a toho, co ti servíruje tvá mysl... ok, spíš teda rozum. Sbírka her, názorů, pravd, lží a soudů s důkazy, které neexistují. 
Tvoje pojetí reality. 

Vlastně mě vidíš přesně takovou, jakou mě vidět chceš. Konec konců i ten můj mejkap si ohodnotíš podle sebe. Úsměv bereš za důkaz štěstí, aniž by ses mi podíval s citem do duše, a sáhnutí na nos považuješ za lež, protože se to tak píše v psychologických příručkách, jenže já se třeba chtěla jenom podrbat. Každý den si domýšlíš.
A cítíš hořkou pachuť zklamání, když z tvé představy najednou vybočím jiným směrem. 
Když nejsem tolik předvídatelná, když mi nerozumíš, když nevíš. 
Když se ti nelíbím. 

Otázkou pak je, zklamala jsem tě já, nebo tě zklamala tvá falešná domněnka? Opravdu jsem celou dobu mlčela, nebo jsi třeba jen neposlouchal? Je viníkem má touha po změně anebo tvá láska k pohodlí v uměle vybudovaném pocitu, že mě znáš? Z těch pár prohozených slov, z mého vzhledu, z pozlátka sociálních sítí. Ať už za tím je anebo není nějaký hlubší záměr, spoustu věcí přehlížíš a možná to není způsobené ani tak tvou slepotou, jako spíš mým přikládáním důležitosti něčemu, co ty považuješ za malicherné a zbytečné. Už mě ani nepřekvapuje, když vyřknu něco, co má pro mě nevyčíslitelnou hodnotu, do naprostého ticha. Pár nekonečných nanosekund, než můj hlas narazí na bariéry tvého ne-vědomí. Záměr se nesetká s výsledkem a vlastně ani nevím, jaký výsledek by to měl být. Proto tolik mlčím o věcech, které mě definují jako bytost, a radši ti řeknu trapnej vtip na Náplavce. Protože tak to lidé dělají, ne? Hlavně se bavit bez zbytečných rozmyslů. Proto tolik píšu, hlavně do šuplíku. Proto tolik skládám básně, o kterých nikdo neví. Proto tolik kreslím koně v běhu, svůj milovaný symbol volnosti. Je až k podivu, kolik nás chodí po stejné planetě a na první pohled to docela funguje, aby ne, pohybujeme se poslušně vpřed a přesně tak, jak se to od nás očekává - v rodinných kruzích, v partách, v párech... jenže uvnitř si jedeme individuály.
Každý jeden z nás.
Neznáme se.
Nepoznáme.

Jsme samostatné hvězdy a paradoxně ty, které si připadají nejvíce zářivé, již dávno vyhasly. Cesta od velkého trpaslíka vede už jen k sebedestrukci, to ví každé malé dítě... jen na to v dospělosti tak rychle zapomínáme. To jak bezhlavě běžíme za tou tolik propagovanou velikostí. Občas se přimotáš do oběžné dráhy někomu většímu, a tak se tam nějak divně točíš, aniž by sis uvědomil, že tě nepohání vlastní síla. Že jsi ovládán. Škoda. Jeden za všechny? Jeden za jednoho. A vědomí toho, že nikdy nikoho nebudu zcela a naprosto znát je děsivý a vzrušující zároveň. Proto je mi tím největším darem láska k samotě a umění si jí vychutnat plnými doušky. Trvalo mi dlouho k tomu dojít a takový klid v duši jsem za celý svůj život nepocítila.

Říkáš mi, jak moc nad vším přemýšlím a dumám, ale jen si představ, jak asi vznikal dům, ve kterém bydlíš, kniha, kterou listuješ, obraz, který obdivuješ, mobil, do kterého právě teď koukáš, divadelní hra, na kterou jsi koupil lístek s dvacetiprocentní slevou. Zkus to. Myšlenka je začátek všeho. Rychle jsme si zvykli na to, že za nás všechno odmyslí stroje.
Já strojům moc nevěřím, tak se nediv, že jsem tak často zamyšlená.

Rozumím si sama se sebou a čím víc času takto strávím, tím větší nadhled získávám. Už nejsem uvnitř lidských dramat, a to dokonce ani těch vlastních. Mluvím o nich s ostatními a neprožívám je. Dívám se na ně jako nezávislý pozorovatel, asi tak jako ty na mě, když ti povídám něco mému srdci blízkého, akorát bez zbytečných emocí, domněnek a soudů. Začíná mi to být jedno a možná mi to bylo jedno celou dobu. Potřebuji samotu, a tak se jí nebráním, vynahrazuji si s ní ty roky, kdy mi připadala zbytečná.
Ukrývám se po večerech sama ve své ulitě mezi knížkami, ušmudlanými štětci a hudební smyčkou, kterou by kdokoliv jiný označil jako otravnou a "vypni to už".
Nevypnu, užiju si jí a s ní i ty myšlenky, které mi dává. 
To abych se pak mohla vrátit v dokonalé harmonii za svými blízkými a odpauzovat tu naší rozehranou hru o životě. 
Můj mejkap a tvoje představy o tom, co se skrývá pod odstínem 010.
Young, wild & free. Prý.
No tak jo... 💙

DRAHÝ ČLOVĚČE,


Věřím tomu, že si nás spousta věcí najde přesně v tu chvíli, kdy je potřebujeme a jsme jim otevření. Že stačí pouhá maličkost, která pomůže rozlousknout problém, letmý úsměv, který zmírní váhu břemene z kovadliny na pírko, knížka, která dá odpovědi, zrušený plán, který spustí mnohem lepší, ta správná zpráva v tu správnou chvíli. A když jsem se pár týdnů zpátky tak trochu točila v kruhu a byla zmatená ze zjištění, že vlastně nerozumím sama sobě a i přestože mi každý říká, jak to mám v hlavě dokonale srovnaný, já tam cítím slušný binec, blikla mi zpráva od Teri: "Udělej si tenhle test."

Poslechla jsem, udělala jsem si ho, byla nadšená až na půdu, donutila jsem všechny z mého okolí, ať si ho udělají taky, všichni z mého okolí byli nadšení až na půdu, a teď jdu donutit vás všechny, protože za těch pět minut vám to stojí.
Pokud nebudete nadšení až na půdu, minuty nevracím, bohužel.
Pokud nemáte půdu a jste přesto nadšení, je to v poho.

Jmenuje se to 16personalities.
Test, který rozděluje lidstvo na 16 základních osobností. Jasně, může se to zdát jako málo a každý jsme jiný a bla bla bla, já to však vnímám tak, že lidé jsou si v jádru dost podobní a zbytek naší osobnosti, tedy to, čím se odlišujeme, tvoří prostředí, ve kterém vyrůstáme, lidé, kterými se obklopujeme, zkušenosti, kterými si postupem času projdeme, knihy, které čteme, seriály, na které se díváme, čas, který určitým způsobem trávíme... ale klidně mě vyveďte z omylu. Zkrátka a dobře, tenhle test vás tak trošku zaškatulkuje, avšak tahle škatulka vám nemůže nijak ublížit, spíš naopak.
Porozumíte si.

Při čtení výsledku jsem v sobě měla zvláštní pocit. Pocit poznání. Jako kdybyste se najednou pořádně pochopili. Jako kdyby někdo vzal vaše abstraktní představy o sobě samých, tedy všechno, co o sobě víte, ale nemá to žádnou hmotnou podobu, a zpracoval to do slov a vět. A vy si najednou můžete přečíst, jací jste a říkat si: "No joo, tohle přece dává smysl!" Třeba si i méně vyčítat své chyby, protože zjistíte, že se vlastně nemusí o chyby jednat - to jen na sebe naráží dvě různé osobnosti se dvěma různými názory (pozor - tím neříkám, že bychom na sobě neměli neustále pracovat). Možná nabudete i trochu sebe-vědomí, naučíte se hledat kompromisy a přestanete vyhovovat ostatním na úkor sebe samých.
Zkusíte prozkoumat svoje nitro, to místo, kam se možná podvědomě bojíte podívat.
Protože tam to najdete všechno.

Já si třeba dlouho myslela, že jsem extrovert, protože když jsem mezi lidmi, dokážu se dobře bavit. Čím víc alkoholu, tím víc se měním z tichého pozorovatele na sdílné trdlo. Na střední jsme si dělali v rámci základů psychologie testy a vždycky mi to tak vycházelo - až nedávno mi došlo proč. Protože já chtěla být extrovert. Přála jsem si být ta oblíbená holka, kterou všichni milují, která se dokáže bavit s každým, která miluje společnost. Odpovídaly tomu mé odpovědi ve všech testech a to se promítlo do výsledku. Byla to dokonalá iluze. Něco, co neexistovalo, ale já si tak moc přála, aby ano.
Stačilo si jen přiznat, že taková nejsem a nebudu, a přestat chtít, aby tomu tak bylo.

Trochu mě to navádí k jedné myšlence. Spousta lidí žije v přesvědčení, že blogeři a youtubeři jsou neuvěřitelní baviči a šoumeni, sdílí celý svůj život s celým širým světem a vše, co vidíte na jejich sociálních sítích, je jejich svět od A až po Z, od rána až do večera. Myslíme si, jak je máme dokonale přečtené, jak jsou takoví a makoví. Čím víc se mezi takovými lidmi pohybuji, tím víc si všímám, že je to přesně naopak. Na internetu vidíme pouhý zlomek, pět procent všeho, jen to krásné, líbivé a lajkovací. V pozici těch řekněme třeba bavičů vám servírujeme velmi cíleně jen to, co chceme, abyste viděli. A lidé v pozici pozorovatelů si těch 95 % domyslí. Tak rádi si v hlavě rozvíjíme příběhy cizích lidí, na základě kterých je tak snadné někoho odsoudit. Přitom je to jen naše vlastní domněnka. Na internetu se chce každý hlavně bavit, není cool sdílet smutky. Proto je třeba si uvědomit, že to nejtěžší a nejdůležitější zůstává většinou hluboko uvnitř nich, nebo řekněme nás, protože se to týká absolutně každého, kdo něco přidává na internet. Střežíme si to jako oko v hlavě, nesdílíme naše osobní dramata, problémy, trápení, nemoci, úmrtí, dluhy, blázince, hádky, rozchody, příchody, odchody, záchody (hahaha, jono).
Těžko byste pohledali větší introverty.

Bylo mi dlouho nejasný, kdo vlastně jsem. Proč mám sice ráda lidi, ale mnohem raději jsem sama a daleko od všech, protože si musím odpočinout a všechno v klidu vstřebat. I od těch nejbližších kamarádů nebo partnera. Proč na jednu hodinu ve společnosti potřebuju aspoň takových pět hodin o samotě. Proč nejdřív skáču do neznáma a pak až přemýšlím. Hlava v oblacích (co vám taky zbývá, když máte skoro dva metry), idealismus, snílkovství. Snaha zachránit svět, upadání do melancholie nebo naopak energické a tvořivé chvíle, cílevědomost, každodenní přemítání nad morálkou a etickými hodnotami.
Test mi dal odpovědi. Respektive cestu, jak ty odpovědi najít sama v sobě.
Hlavně tu, že konečně vím, kdo jsem, ale nevím, kým být můžu.
Tam to všechno vězí.

Schválně si ho zkuste taky a napište mi, jaké z toho máte pocity.
(Kdo mi jako první tipne správně osobnost, má u mě kafe a malovaný plakátek, protože to znamená, že jste mi nahlédli do duše i přes těch pět sdílených procent, a tudíž si budeme velmi dobře rozumět:))

S láskou M.

POZNEJ SE(BE)

Foto: Alex Laňková @jsinula

"Jakej je to pocit, měnit svět k lepšímu?" zeptal se mě pár měsíců zpět kamarád.
Ta otázka se mi zaryla do mysli a sem tam se vracela v opakovaných návalech. Protože já často hledám odpovědi na věci, se kterými si nevím rady okamžitě a na první dobrou. Skryjí se mi někde v hlavě a náhodně mi vyskakují do myšlenek přibližně do té doby, dokud je nerozlousknu a neuložím v podvědomí do košíku zatím jasná odpověď.

JAKEJ JE TO POCIT, MĚNIT SVĚT K LEPŠÍMU?

INSTAGRAM: @INKOUSTOVATECKA

© Inkoustová tečka. Design: Fearne.