Ačkoliv jsem nikdy nevěděla, kým chci být, už od malička jsem si přála jednoho krásnýho dne držet v rukou svou vlastní knihu. V dětství jsem veškeré volné chvíle trávila zavrtaná pod peřinou, hltala Harryho Pottera, Pána Prstenů a Eragona, v pubertě jsem přeskakovala od Terryho Pratchetta (protože starší brácha) k románkům od Lenky Lanczový (protože starší ségra), někdy mezitím si psala fantasy příběhy (protože Christopher Paolini) do šuplíku a chlubila se jedničkami ze slohů (protože jsem byla malej vychloubačnej zmetek). Bylo mi jasný, že si tu knížku jednoho krásnýho dne napíšu a vydám, ale že to bude až (už?) ve 23 letech, naprosto spontánně a bez delšího přemýšlení, to jsem nedomyslela. Tyhle věci se asi nedaj naplánovat. Bohužel. A bohudík. Najednou jsem v ruce držela svůj Minimalismus.
Ani jeden drak, ani jeden prsten, ani jedna šílená čarodějnice.
Jen příběh jedný blogerky, ze kterýho se možná dá poučit.

ROK PO MINIMALISMU


Celej svůj život zbrojím proti etiketám, nálepkám a škatulkám.
Je to taková moje sebeobrana. Protože jsem si nikdy nedokázala vybrat jednu jedinou. Nevím, kam patřit, kam se zařadit, kdo bejt. Vím, že nikam patřit nechci. Ale asi bych měla. Ale nechci. A pak mi taky přijde dost nefér zjednodušovat a kategorizovat osobnost jen na základě jednoho charakteristickýho rysu, podle kterýho se jí zrovna rozhodnu vyzdvihnout nebo odsoudit. Kdo udělá jednu dobrou věc, hned nemusí být horkým kandidátem na novodobou Matku Terezu. Kdo jednou něco posere, hned nemusí být idiot.
Nebo se pletu?

Svět, který dává nálepky a řadí do škatulek mě unavuje.
Jenže přesně v tom světě žijeme a ono to dává docela smysl.
Věta on je spisovatel vám řekne mnohem víc, než on je prostě jen člověk.
Nálepky nám dávají moc někoho popsat jediným krátkým slůvkem.
Hlavní problém tkví podle mě v tom, že s nimi neumíme pracovat.
Rozdáváme je každému a všemu na potkání, naprosto bez rozmyslu, kolikrát dost impulzivně.
Prostě jen tak, jako kdybychom měli v ruce přístroj na cenovky a nevyčerpatelnou zásobu lepících papírků.
Zdá se, že nálepky a předsudky mají mnoho společného.

Většinu života jsem prožila na vesnici, nepřipadám si jako buran. Hraju Heroes III, umím si nakódovat web, znám nazpaměť Červenýho trpaslíka a rozumím si s ajťáky. Nerd? Neřekla bych. Dokážu se slušně oblíknout a hezky nalíčit, ale to neznamená, že občas nesedím doma s umaštěným drdolem v teplákách a nesním na posezení dvě pizzy. Přesto mám u někoho nálepku pipina. Nosím kostkovaný košile a piju aeropress, fakt bych se nenazvala hipsterem. Občas se tvářím nepříjemně nebo mám špatnou náladu, ale to ze mě nedělá namyšlenou krávu. Jindy bych nejradši zlíbala celej svět a usmívám se jak měsíček na hnoji. "Je sluníčková," řekli by. Snažím se vnímat okolí a sem tam někomu pomoct. Jsem zachránce světa? Asi ani ne. Protože pak přijdou dny, kdy nevnímám vůbec nic a nemyslím si, že bych si zasloužila titul sobec. V jednom vztahu jsem zažila násilí - nepřipadám si jako oběť. Z toho vztahu jsem utekla, nebudu si říkat hrdinka. Chodím s o šest let starším šéfredaktorem a nejsem zlatokopka. Cítím se spíš jako umělec, ale kdybych šla žádat do banky o hypotéku, nalepím si podnikatelku. Přestala jsem jíst maso, vajíčka a sýry, a než jsem si stihla plácnout na čelo vegan, už jsem se k těm sýrům a vajíčkům vrátila. Pár měsíců zpátky jsem si sejmula nálepku blogerka, protože jsem se za ní styděla. Proč? Taky už vlastně nevím. Asi protože lidi mají zakořeněný, že jsou blogerky hloupý. Protože stereotypy. V business světě jsem si vybrala profesní etiketu copywriter, ale nejradši bych byla úplně všechno a jindy zase nic. Co když mě přestane bavit psaní reklamních textů pro velký firmy a budu chtít já nevím... třeba zpívat?

Ne, já fakt nemám ráda nálepky. Ty pozitivní dokážou ublížit podobně jako negativní.
Nevím, jak se proti nim bránit.
Asi to nejde. Svět by bez nich možná postrádal tvar.
A tak pozvolna přestávám bojovat.
Nechávám si je pokorně lepit na čelo a bavím se tím, jak moc se ve mně lidé umí splést.
Tím spíš, když mi je pak s odstupem času sami odlepí s překvapeným "Promiň."


💙

LÍPNI MI NA ČELO ETIKETU A TŘEBA JI JEDNOU SPOLEČNĚ ODLEPÍME


Hluboko v betonový džungli se proti svý přirozenosti ztrácíme a zase nacházíme. Každej den, každý ráno, občas hodně a jindy trochu. Bloudíme šedavým městem, který nás objímá svými možnostmi. Občas je těžký je vidět. Ještě těžší se rozhodnout pro jedinou z nich. Je jich moc a přitom málo.

CONCRETE JUNGLE


Když jsem byla menší, život si tak nějak pomalu líně plynul. Potom se začal rozběhávat a po dvacítce nasadil sprint. Občas se rozbije o nějakou tu překážku, která ho zbrzdí ze sta na nulu, ale jen co se sebere a opráší, už uhání zase dál.
Den střídá den. Týden střídá týden. Měsíc střídá měsíc.
Zážitek střídá zážitek.

HRAJU NA POCITY


Moje otevřenost mě jednou zničí. Ale vy víte, že na tabu kašlu.

Před měsícem jsem seděla na nádraží a čekala na autobus. Směr: domů. Pozorovala jsem bezdomovce típajícího cigaretu o lavičku, krásně upravenou slečnu usmívající se do telefonu, pár snažící se divokými polibky dohnat vidinu brzkého odloučení, řidiče autobusu hulákající jeden na druhého v družném meziokýnkovém rozhovoru, docela pěknýho kluka, který se ne už tak docela nenápadně snažil navázat přímý oční kontakt a hlavou mi problesklo: "Tak jsi zase single, holka. Proč nepláčeš? To už jsi tak bezcitná? Vždyť je to tak čerstvý... Včera jste byli ještě pár. Dneska nemáš nic. Jsi v tom zase sama za sebe."

Je tak moc zvláštní a divný to psát, ale tohle byl ten nejúžasnější rozchod v mém životě.
Letní podvečer na parkovišti před Bauhausem.
Tříhodinový úvahy o všem a o ničem.
Rekapitulace. Upřímnost. Otevřenost.
Konec? Konec.

Jak krásnej a zároveň děsivej je fakt, že jeden jediný rozhovor dokáže změnit status ze "zadaní" na "volní".
Udělat tečku za vším, co bylo a tlustou čárou před vším, co být mohlo.

Ve chvíli, kdy padlo finální rozhodnutí, jsme vystoupili z auta a bok po boku kráčeli obrovským obchoďákem k oddělení s výtvarnými potřebami. Už ne jako pár. Tentokrát jako parťáci. Přátelé. Každý si nesl pod paží k pokladně své prázdné, bílé, čisté plátno s příslibem osamělého nočního malování. To plátno, na které měly přistát všechny emoce toho dne, štěstí a možná i smutek, ale hlavně ta vděčnost, pokora a respekt. Úleva.

Takže jsem najednou seděla na podlaze svého bytu v obklopení akrylovek a před sebou to největší plátno, na které jsem kdy malovala. Otevřela jsem tubičku s modrou barvou a namočila štětec.
Na první vrstvu jsem přes slzy neviděla a vím, že je neprolévala paní Lítost. Byla to slečna Závislost.
Závislost na tom, mít ho každý den vedle sebe.
Uvědomění, že další dávka týhle drogy už prostě nebude.
S každým dalším tahem přicházel dokonalý klid a smír.
A ráno se mi před očima vyloupl výsledek.
Vzala jsem batoh a s úsměvem vyrazila na nádraží.

Můj rozchodový obraz je jedno velké DĚKUJI.
Děkuji za tebe, děkuji za všechno, děkuji za to co bylo.
Děkuji za to, jak to začalo, probíhalo i skončilo.
Děkuji za to, žes se mnou kráčel životem.

Tohle bylo fakt poprvé. První naprosto důstojný odchod v mém životě a nejdospělejší rozhodnutí, které jsme kdy učinili. Uvědomit si ve správný čas a správnou chvíli, že je čas cesty rozpojit, než se to všechno samovolně zesere a my přijdeme nejen o tu nálepku s nápisem pár, ale hlavně jeden o druhého. A já už zažila fakt spoustu násilných odtrhnutí na to, abych si vážila včasného odchodu ve chvíli, kdy ještě můžeme být přátelé s někým, na kom mi tak moc záleží.
Myslím si, že jsme vedle sebe neuvěřitelným způsobem vyrostli. Dospěli. Posunuli se mnohem dál a mnohem výš, než bychom byli zvládli každý sám po své ose. Přesně o tom vztahy z mého pohledu jsou. Nezakrnět ve stereotypu. Podporovat, posouvat, poznávat. A až to přestane dávat smysl, tak ty cesty prostě rozpojit. Možná jsem ještě mladá a blbá, protože neumím vztahy budovat. Ale žádného odchodu jsem nikdy nelitovala.
Díky Ondrovi jsem našla sama sebe. Spravila jsem si duši po všech těch špatných zkušenostech z minulosti, po podvodech, po fyzickém i psychickém týrání. Díky němu jsem odpustila, začala si vážit sama sebe i ostatních, věřit si v tom, co dělám a nebát se to dělat. Díky němu jsem sebrala veškerou odvahu a vykašlala se na práci, spustila se na volnou nohu, vydala první knížku.
Každý člověk ve vašem životě je někdo, kdo měl obrovský podíl ve vyformování do osobnosti, kterou jste dnes.
Součást vaší minulosti a stopa, kterou nikdy nesmažete.
Asi byste to ani neměli chtít.
Potlačovat minulost je bullshit.

O měsíc později stojím v drogerii a vybírám kartáček na zuby.
Pro muže, kterého jsem ještě pár dní zpátky neznala. Pro muže, který přišel naprosto nečekaně a za vtipných okolností. Pro muže, o kterém s tak neuvěřitelnou jistotou tvrdím, že kdyby mě dneska požádal o ruku, tak si ho zítra vezmu. A pak se bavím nad tím, jak každý kroutí hlavou, jestli jsem se nezbláznila a jak můžu něco takového říkat o osobě, kterou vůbec neznám, měsíc po rozchodu s člověkem, se kterým jsme měli tolik plánů, vizí a snů.
Já, královna nejistoty, kterou jakákoliv událost zpečetěná slovíčkem navždy děsí, si je najednou tak zvláštně jistá.
Další ne-můj-ale-jeho kartáček v mém životě. Modrej. Ta nevědomost, jestli to ta štětinková věc přežije do doby, kdy by se měla z hygienických důvodů vyměnit za nový kus, anebo ji zítra vyhodím do odpadkového koše, protože se zklamu svou vlastní zkreslenou představou o člověku, který třeba ani reálně neexistuje, mě baví.
Život je stejně skvělej právě tím, jak je nevyzpytatelnej.
Tak pojďme otevřít další kapitolu.
Ať už to bude na dva měsíce nebo na celý život.

Ano, poslední článek o rozmotávání uzlů jsem psala primárně pro sebe.
Ne, nebyl ani trochu o práci.
Ano, pomohl mi...

KDY JE POVOLENO SE ZNOVU ZAMILOVAT?


Jak se osvobodit.
Jak být nezávislý.
Jak moci pracovat odkudkoliv.
Jak se stát digitálním nomádem.

Jak se odvázat z toho provazu, kterej je na váš vkus až moc utaženej.


Říkejme tomu jakkoliv a aplikujme si to na jakoukoliv situaci.
Ale vzhledem k tomu, že mi neustále chodí dotazy mířené na práci, předstírejme, že právě píšu o profesním životě.

Faktem je, že spousta lidí sní o tom, jak budou jednou vydělávat peníze a zároveň se u toho dobře bavit. Netrávit svý životy v kanclech, nemuset se dovolovat ani podvolovat autoritám, mít všechno pevně ve svých rukou. Být adekvátně ohodnocení za svou práci a neškemrat o přidání pár tisícovek za to, že jste celý rok dřeli jako mezci a vydělávali někomu jinému do kapsy. Neusilovat o srandovní titul "Zaměstnanec měsíce" a nepohybovat se v konkurenčním prostředí rádoby pohodového místa.
Nežít v té dokonalé iluzi.

Víte, proč o tom většina lidí pouze sní?
Protože pořád sedí na tom svým zadku a bojí se něco změnit.
A já to naprosto chápu, protože jsem se bála taky. Ani nevíte jak moc.

Doma mě vždycky učili pokoře, což je určitě bezva vlastnost, ale ani ta by se neměla přehánět. Celý život jsem pracovala v restauracích a v hotelech, takže moje první opravdová kanclová práce, ve které jsem nemusela jednat s nepříjemnými a občas pěkně napřesdržku hosty, byla jako dar z nebes. Jenže tohle nadšení mě po roce přešlo. Asi jsem moc koukala pod pokličku, nebo se nedokážu vyrovnat s tím, když musím říkat šéfe někomu, koho neberu jako přirozenou autoritu, žít ve změti afér a lží, říct jedné straně A a od druhé strany slyšet, že jsem vlastně řekla Z, stresovat se čísly, procenty a mít pocit, že i když dělám na 200 %, tak je to pořád málo, protože cíle se neustále zvyšují a zvyšovat se stále budou.
Všichni chtějí růst a ve firemním prostředí je to asi žádoucí, ale mně tyhle korporátní sr... věci berou energii. Nebaví mě. Neumím je házet za hlavu. Nedokážu je spláchnout. Nejedu s nikým v jeho vláčku.
Chci si jet v tom svým.
Vykašlat se na čísla.
Určovat si tempo.
Bejt v pohodě.
Pochválit se.
Nadávat si.
Říkat si šéf.
Odevzdat zakázku obrovský firmě, aniž bych byla její součástí. Ty mi dáš zadání, já ti dám texty, ale bez urážky - nezajímá mě, jaká dramata se odehrávají uvnitř, kdo se s kým rozhádal, jestli je šéf debil a jakou motivační samolepku si dáte na zeď kanclu. Hlavně když jsme my dva spolu okej po lidský stránce a platíš v pohodě faktury.
Jsem out.
Venku.

Kdy přijde ten správnej okamžik odchodu?
U mě to byl moment, kdy už jsem nemohla dál.
Většinou se mi to projevuje jako takový zvláštní pocit, že stojím moc dlouho na místě. Že stagnuji, nic se neděje, měsíce a roky utíkají, aniž bych zažila něco zajímavýho nebo spontánního (kromě tý dovolený jednou za rok nebo za dva, ve který není vůbec nic spontánního, když je naplánovaná měsíce dopředu - v mých očích je to krátkej útěk ze špatně nastavený reality a proto se po návratu cítíte minimálně týden jako shit, že jste zase zpátky a všechno je naprd, ale to je takový odbočení, pardon).
Když jsem se trápila, neměla žádnou motivaci ani energii, nedokázala jsem splňovat očekávání ostatních a byla jen krůček od vyhoření, dala jsem výpověď, aniž bych měla cokoliv jistýho. Neuvěřitelná úleva. Největší strach jsem měla asi z toho, že najednou nebudu mít práci a tím pádem ani peníze. Do toho mě všichni strašili, o kolik víc musím měsíčně vydělat, abych pokryla všechny svoje náklady. Ale někde v hloubi duše jsem věděla, že nejsem žádnej debil a nějak to prostě dopadne.

Věřte nebo ne, ale ten strach byl na tom všem ve výsledku to nejhorší.
Protože ve chvíli, kdy jsem ho překonala a fakt to udělala, se začaly dít věci. Přicházely první zakázky, přicházela první "ano" a první "ne", přicházelo první určování svý vlastní ceny. I když mi šlo v podstatě o život, už od začátku jsem si to nastavila tak, abych byla spokojená a nemusela dřít od rána až do noci. Abych nevyskočila z jednoho krysího závodu do druhýho.
Vím, že každýho zajímají čísla a peníze jsou dost citlivý téma, který může snadno druhé urazit a vyvolat touhu škodit, ale já si fakt vypěstovala skvělej mámvpičismus (já se fakt omlouvám svý rodině, ale některý věci nejvíc vystihne sprostý slovo, však mě znáte), takže vám to klidně řeknu. Spolu s prodejem první várky knížek jsem během několika týdnů vyfakturovala přes čtvrt milionu. Za krátkou chvíli na volný noze se mi nasypalo víc peněz, než za dlouhý a náročný sezení v kanclu. A stačilo to jen zkusit. Zahodit strach a vykročit do neznáma. Teď to mám po finanční stránce nastavený tak, že jsou dny, kdy si psaním můžu vydělat klidně i patnáct tisíc a pak taky dny, kdy si vydělám naprostou, krásnou a kulatou nulu, protože zrovna nemám psavou. Vyhovuje mi to a asi se všichni shodneme, že tohle je sen každého kreativce. Pracovat jen tehdy, když jste nejproduktivnější.
Pak už je otázkou naučit se ty peníze nějakým způsobem udržet.
To zatím pořád neumím, ale pracuju na tom.
Pracovat na sobě je klíč ke všemu.

Takže zatímco dřív jsem chodila každej den do tý stejný práce a doslova jí žila, protože jsem si z ní domů nosila stres a blbý nálady, teď na volné noze reálně odpracuji možná tak týden v měsíci a zbytek času investuji jakkoliv chci. Většinou do tvoření, do psaní, do malování, do čtení, do kamarádů, do cestování, do sebevzdělávání, do všeho, co je mému srdci milé. A hlavně - jsem naprosto klidná. Stres už je jen občasným návštěvníkem. Což oceňuju, protože se jednou za čas tuze ráda vystresuju a připomenu si, že bych mohla být zodpovědnější. Aspoň trošičku.

Ale abych vám tímto nevložila do hlavy jen myšlenku toho, jak je to všechno dokonalý, nádherný a skvělý. Není.
Každá mince má dvě strany, to už určitě víte.
Je to sakra těžký a budete muset hodně máknout. Sami na sobě. Převzít zodpovědnost za celý svůj život, což je něco, na co není spousta lidí vůbec připravená. Ale věřte mi, já taky nebyla. Jen jsem věděla, že to chci, a ten chtíč do začátku stačí.
Naučíte se spoustu věcí až za pochodu a osvojíte si schopnost za všechno platit - a teď se nebavíme o penězích. Platíte třeba i tím, že najednou budete žít v trochu jiném světě, než vaši přátelé. Protože zatímco oni se třeba dál točí ve své nešťastné smyčce, vy jste si tu svou právě rozlouskli a pohlížíte na všechno jinak. Už tolik nerozumíte jejich problémům, protože jste z toho venku, a oni nerozumí těm vašim, protože se ven zatím nedostali. Pokud nenastane vzájemný respekt a pochopení, je čas odcházet i od přátel.
Trvalo mi dlouho vypořádat se s tím, že najednou nemám žádnej stálej režim, což je pro člověka se sklony k lenošení docela zabijácký, a dlouho jsem si vyčítala, že ačkoliv mám najednou tolik volného času, tak vlastně vůbec nic netvořím, nepíšu na blog, nepíšu další knížku, nepracuju na vlastní značce, ale s odstupem času v tom vidím to úžasný kouzlo. Možnost volby, jestli budu dělat všechno anebo jestli nebudu dělat nic. Miluju to a vážím si toho.
Neobětuju celý svůj život práci. Nestresuju se s ní. Nesnažím se někam za každou cenu procpat. Nenavštěvuju jeden kurz za druhým, abych se ve svým oboru dostávala výš a výš. Nejde mi o to, nahrabat si co nejvíc papírků, koupit drahý auto, barák s ohradou plnou jednorožců ani si lítat na drahý dovolený a ukazovat lidem okolo, že na to všechno mám. Nechci mít asi ani známý jméno ve světě copywriterů. Protože nikdy nevím, kdy mě to přestane bavit, zruším web a celý portfolio a rozhodnu se třeba zpívat (hahahaa, jen to ne). Stejně jako mě přestal bavit fashion svět.
Už nemám problém se měnit.
Svět se mění neustále, to jen my máme potřebu se zastavit v hřejivé náruči svého pohodlí a jistoty.

Teď přichází ta hlavní motivační část jako vystřižená z obrázků psaných Comic Sansem. Nic z toho, co vám tady popisuju (a vůbec ten fakt, že vám píšu článek v pátek ve dvě odpoledne a mohla bych ho psát úplně kdykoliv, kdy by na mě sedla múza), by se nedělo, kdybych nesebrala veškerou odvahu a nevykašlala se na práci, která mě přestala bavit.
Neudělat to, tak dodnes sedím v rušném a přeplněném kanclu, tvářím se jako kyselá prdel, v duši cítím neklid, valím stovky produktů denně a dobrovolně ničím nejen sama sebe, ale i svoje zdraví a hlavně lidi okolo mě.

A když mi chodí každý den dotazy, jak jsem to vlastně udělala a jak je možný, že nemusím chodit do práce a přesto se mám fajn, že si můžu určovat každý den podle toho, jak to vyhovuje mně a mojí náladě, a co že to vlastně dělám, tak vlastně nevím, co vám na to odpovědět. Nedokážu dát dohromady návod - podle mě ani neexistuje. Nikdo vás nemůže vést za ručičku. Nedělám to ani svým blízkým. Ráda poskytnu radu a ráda rady i přijímám, ale pravdou je, že na všechno si musíte přijít. Přestaňte si o všem tolik číst a zjišťovat a spřádat si v hlavě plány nebo představy. Stejně bude všechno jinak. Tak se vykašlete na teorii a začněte jednat. První krok do neznáma všechno změní, to vám řekne každý, kdo takto žije. :)
Hodně věřím v to, že prostředí, ve kterém se pohybujete a několik nejbližších lidí, se kterými se stýkáte, dokáže dost ovlivnit to, jakým jste člověkem a jak ten život žijete. A pokud cítíte dlouhodobě stres, frustraci, nedostatek uznání a žijete jen v té bublině plné práce a kolegů, jste nejen emocionální upír (protože se postupem času umíte bavit jen o tom, co vás sere, nikoliv těší), ale také na nejlepší cestě uhnat si rakovinu. Je to drsný, ale je to tak. Nemůžete vyhovovat všemu a všem, jinak se naprosto zničíte.
Takže když nejste spokojení, něco změňte.
Buď sami sebe a svůj postoj (mít to všechno někde) anebo prostředí, ve kterém se nacházíte (poslat to všechno někam).
Naučte se odcházet a vykašlat se na to, co si o tom někdo myslí.
V práci, ve škole, ve vztazích s přáteli, v lásce, v čemkoliv.

Protože bohužel anebo bohudík, život není film.
V životě nepřiběhne spásný zachránce, který vám uvolní ten pevně utažený uzel, a to možná i proto, že vás nesvázal žádný zlý padouch - to vy. Maximálně vás tak někdo nenápadně popostrčí, ale ten hlavní pohyb a uvědomění toho, že jste v prekérce, kterou musíte vyřešit, závisí pouze na vás.
A já vím, že vy tu odpověď na jakoukoliv otázku víte.
Jen se jí bojíte přiznat sami sobě nebo svému okolí.
Proto jediná moje rada, kterou vám můžu dát zní:
Co jste si zavázali, to si musíte zase rozmotat. Sami. Ale už by to asi chtělo, vzhledem k tomu, že jste dost možná klikli na tenhle článek ve snaze nalézt odpovědi na svou momentální situaci.

HELE, TEN UZEL BY CHTĚL ASI ROZMOTAT

INSTAGRAM: @INKOUSTOVATECKA

© Inkoustová tečka. Design: Fearne.