ROK PO MINIMALISMU



Ačkoliv jsem nikdy nevěděla, kým chci být, už od malička jsem si přála jednoho krásnýho dne držet v rukou svou vlastní knihu. V dětství jsem veškeré volné chvíle trávila zavrtaná pod peřinou, hltala Harryho Pottera, Pána Prstenů a Eragona, v pubertě jsem přeskakovala od Terryho Pratchetta (protože starší brácha) k románkům od Lenky Lanczový (protože starší ségra), někdy mezitím si psala fantasy příběhy (protože Christopher Paolini) do šuplíku a chlubila se jedničkami ze slohů (protože jsem byla malej vychloubačnej zmetek). Bylo mi jasný, že si tu knížku jednoho krásnýho dne napíšu a vydám, ale že to bude až (už?) ve 23 letech, naprosto spontánně a bez delšího přemýšlení, to jsem nedomyslela. Tyhle věci se asi nedaj naplánovat. Bohužel. A bohudík. Najednou jsem v ruce držela svůj Minimalismus.
Ani jeden drak, ani jeden prsten, ani jedna šílená čarodějnice.
Jen příběh jedný blogerky, ze kterýho se možná dá poučit.

Lidé se mě často ptají, jak se to vlastně stane, že se někdo rozhodne psát vlastní knížku. A upřímně? Fakt netuším. Jednoho krásnýho dne mi prostě něco přecvaklo v hlavě a já do textovýho editoru napsala tečku a Minimalismus. Že píšu knížku mi došlo ve chvíli, kdy jsem se ponořila do písmenek, slov a vět, a z jednoho krátkého odstavce byla najednou kapitola. Nešlo přestat. Jako by mi ruce přirostly k laptopu. Začal můj psací maraton. Ráno jsem vstávala do práce, kde jsem valila jednu větu za druhou, po práci jsem přišla domů a... valila jsem jednu větu za druhou. Přes den jsem psala reklamní texty, po večerech to "svoje". Trápily mě migrény, tělo hlásilo totální vyčerpání, sem tam jsem zvracela z nervů, ale něco mě pohánělo vpřed. Mohlo za to nějaký zvláštní vnitřní nutkání, který bylo silnější než únava a cokoliv jinýho. Živě si pamatuju ten strach, že jestli ty věty nevydoluju z hlavy co nejdřív, a to ideálně hned, tak se mi ztratí někde v časoprostoru a já už nikdy nepřijdu na jejich konkrétní znění. Zůstanou navždy viset v abstrakci. Tak jsem psala. Vlastně mám celý ten měsíc psaní dost v mlze a možná je to celý právě o tom - vypnout hlavu a aspoň na malej moment obětovat všechno něčemu, co nemá jasnej výsledek. Něčemu, čemu prostě jen věříte.

Být na startovní čáře naivní a plná ideálů teď vidím jako ohromnou výhodu. Díky za to, že jsem nepřemýšlela a hlavně: že jsem neměla jedinou zkušenost. Kdybych totiž věděla, že se najdou tací, kteří vás budou nesnášet jen za splnění svýho (a vlastně tak trochu i jejich) naivního dětskýho snu, že zařizovat úplně všechno od tisku až po distribuci k lidem je pro mladou holku sakra tvrdej oříšek a že se může spousta věcí dost jednoduše podělat, byla bych od toho svý mladší já rovnou odradila. Nebo bych to udělala sakra opatrně a výsledek by se diametrálně lišil. Takhle jsem do toho skočila naprosto bez přípravy nebo hlubšího zkoumání, to nejtěžší si zažila hezky na začátku a sem tam si pěkně natloukla. Člověk se nejvíc naučí vlastním chybováním.
Neříkám, že nebudu dělat chyby.
Jen už jiný, no.

Kdekdo by si možná řekl, že to Minimalismem začne a skončí. Že se blogerka rozhodla napsat knížku, zbaběle si jí sama vydala, protože by jí v nakladatelství určitě nechtěli (tomu bych i věřila, nicméně tohle je zatím oboustranný), schytá za to vlnu lásky i nenávisti a... nic. Že to vyšumí, odezní, zhasne. No... Ne!:) Neberu to jako dosažení mety v životě. Minimalismus byl první hmotnej důkaz mýho běhu na dlouhou trať. Něco, co jsem se odhodlala vypustit mezi lidi a pozorovat, co to udělá. S nimi i se mnou. Nepíšu kvůli slávě, literárním cenám a nálepce bestseller na reklamním plakátu v metru. Píšu, protože to miluju. Píšu, protože pak se cítím opravdu naživu. Píšu, protože se chci překonávat, zlepšovat, zdokonalovat. A fakt, že to někdo čte a že je těch lidí poměrně dost, je sen každýho autora. I toho béčkovýho. Nevím, jestli jsem béčková. Ale áčková rozhodně nejsem.
Spousta lidí se mi to neustále snaží naznačit a já nedokážu vysvětlit, že to vím.
Kdybych byla metro, nejsem zelená linka.
Kdybych byla kaviár, nejsem almaz.
Kdybych byla sex, jsem ten první.
Chápu, v pořádku, děkuji.

Za co jsem v téhle souvislosti asi nejvíc vděčná - nečekala jsem na to, až budu dost dobrá. Nikdy nebudu. Nikdo nebudeme. A i kdybych byla, sama to neuznám. V tomhle mi až teď nedávno docela dost otevřel oči Murakami ve své knize Spisovatel jako povolání. Někdy potřebujete velký šťouchnutí do mozkový kúry, aby vám došly naprosto zjevný věci. Že se vždycky musí někde začínat. Proto bych na svém prvním počinu nezměnila jedinou větu, i když mám k němu spoustu výhrad a pro jistotu si to už po sobě nikdy nebudu číst. Protože teď bych to napsala celý jinak. Líp. Vyzráleji. Hlavní myšlenka by zůstala (a když nad tím tak přemýšlím, ani tímhle si vlastně nejsem jistá), forma by byla jiná. Některé fráze bych vyhodila, jiné zase přidala. Jenže o tom to přeci je. Posouvat se. Vnitřně růst. Ohlédnout se a zjistit, že jste ušli pořádnej kus cesty. Co může být lepšího, než říct: "Teď bych to napsala líp?" (A jo, fakt tomu naivně věřím.)

Za ten rok po Minimalismu jsem asi docela dospěla. Kdo by to byl řekl, že člověk, kterej si nebyl schopnej sám pomalu ani dojít pro rohlíky, si bude najednou hrát na vydavatelství, marketingový oddělení, sklad a logistický centrum zároveň. Že bude muset řešit špatně vytištěnou várku knížek. Že se bude muset omlouvat stovkám lidí, kteří čekají. Že bude balit, nadepisovat a tahat na poštu 1200 balíčků. Že to nebude zas až taková prdel, spíš neuvěřitelná smršť a nápor po fyzický i psychický stránce. Očekávání: Spisovatelka sedí na barový stoličce, usrkává daiqiri a podepisuje se fanouškům. Realita: Spisovatelka sedí doma na zadku ve změti bublinkových obálek, provázků, nalepovacích štítků a faktur... a brečí. Má mastnej culík a daiqiri si jen tak nedá, protože platila účetnictví a daně. A vlastně to ani není spisovatelka, když si to vydala sama, a tudíž nemá nárok se tak nazývat.

Upřímně? Jsem šťastná, že jsem se nechala dotlačit do posledního dotisku. Až teď a díky němu se totiž začínám stabilizovat. Až teď jsem nechala udělat opravdu pořádnou korekturu, opravila jsem nadpisy (všiml si někdo, že některé jsou verzálkami a jiné ne? #facepalm) a domluvila službu, která si pro balíčky přijede až ke mně před barák a přiveze je až k vám před barák. Až teď je to dokonale promyšlený a celkem úspěšně dotažený. PO ROCE. Po roce, kdy už mi pro změnu nepřijde dokonalý obsah, protože jsem se jakožto autor posunula trochu dál. Ale všechno ostatní je vyladěný do puntíku. Paradox.

Jedna z věcí se u mě změnila: Zařekla jsem se, že už nikdy nebudu psát autobiografické příběhy. A když, tak se ukryji do nějaké postavy, aby to nebylo tak zřejmé. Jako by snad byl rozdíl mezi tím, napsat něco osobního na internet anebo do knihy. Na blogu mi to nevadí, jenže u knížky tomu bylo jinak. Vydání Minimalismu mě tak nějak divně povzneslo i semlelo, ale zatím nedokážu přesně popsat proč. Je to asi pořád dost čerstvá záležitost a věřím tomu, že jsem pořád dost mladá na to, abych tomu porozuměla. Za pár let do toho (a do svých pocitů) uvidím mnohem jasněji. S nadhledem. Vím jen to, že jsem po vydání napsala do článku Holka, co si vydala knížku tuhle větu a lépe bych to období "po" nepopsala: "Mám chuť se ukrýt před světem a paradoxně zrovna ve chvíli, kdy se mu celá otevřu a vtisknu svůj příběh do stosedmdesáti stran."

"A kdy bude druhá knížka?" aneb častá otázka, která začíná být konečně aktuální.
Už to bude. Fakt! Píšu, i když o tom téměř nikde nepíšu. Na druhý knížce pracuji zhruba půl roku. Vlastně počkat... pracujeme. Dala jsem dohromady dvě desítky talentovaných lidí, umělců, kteří mi pomáhají vystihnout myšlenky v obrazech. Vydání je v plánu na jaro 2018 (podzim nestíháme, proto dělám ještě jeden dotisk) a křest nebude ani tak křest, jako spíš vernisáž s mnoha expozicemi - ani jedna nebude má. Protože o mně to tentokrát nebude.
Myslím, že by se vám ten koncept mohl líbit. My jsme z něj nadšení. Pár malých vlaštovek najdete na Instagramu pod hashtagem #22plusjedna a brzy vám napíšu víc. :)

A do toho si sem tam odskočím ke svému prvnímu románu. Knížka číslo tři. Příběh, který píšu pozvolna a s rozmyslem. Hladím ho, učesávám, opravuji, ladím, šlechtím. Nedávám si deadliny, nepřemýšlím nad tím, jak bude knížka vypadat, kolik bude mít stran a jakým fontem dát nadpisy (hlavně bacha na verzálky, žejo), jen se soustředím na blikající kurzor a trpělivě ťukám prsty do klávesnice. Vyjde za rok, za tři, za pět? To se ještě uvidí, není kam spěchat, není s kým závodit...
Fakt si nejsem jistá, jestli na to mám.
Jenže... Kdo má vlastně právo to určovat?

💙

11 komentářů

  1. Vlastně se to ani nehodí k článku, ale vlastně mám chuť napsat ti to teď, když jsem ho dočetla.
    Objevila jsem tě na ještě na blog.cz někdy na začátku puberty přes fotku se záchodem uprostřed lesa, která mi přišla neuvěřitelně vtipná. Pak jsem tě na chvíli ztratila, ale jsem ráda, že jsem tě před pár lety našla znovu. Hrozně mě baví, že můžu sledovat celou tvojí cestu a to, jak se posouváš. Za ty roky mám pocit, že tě znám, i když to vlastně není pravda, ale i přes to, že se možná ani nikdy neuvidíme, jsi mě naučila, že je v pohodě obarvit si vlasy, seknout s prací a dělat to, co chci já, i když mě to možná bude stát přemáhání, abych vybočila ze svojí komfortní zóny. Děkuju.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Cooo, na tu fotku si pamatuju!:)) To já děkuju, vážím si toho. Je skvělý a zároveň trochu děsivý, že jsou lidi, co mě "znají" tolik let :)

      Vymazat
  2. Nikdo to právo nemá a v tom je ta krása :)


    Držím palce ať to dopadne jakkoliv! :)

    https://cakovamichelle.blogspot.cz/

    OdpovědětVymazat
  3. Stejne jako slecna nademnou. Pamatuji si fotku se zachodem, tu garaz a i cumaka. Jsi jedina :). Uz davno nectu blogy a youtube manie sla taky mimo me ale ty jsi zustala. Kdyz mam posledni dobou krize jdu k tobe n blog a ctu si. Jen tak. Vetsinou ti verim, ale obcas trosku ne ale staje stale prevlada ta duvera, proto doufam, ze si nevymyslis, protoze ti za to dekuju. A to opravdu.Ted az objednavam knizku a doufam, ze mi pomuze. Protoze potrebuju prozrit a o tom asi i ty jsi :) takze jeste jednou diky a preju ti jen a jen to nejlepsi.

    OdpovědětVymazat
  4. Jak jsem psala téměř před rokem v recenzi na blogu, kniha Minimalismus byla především pro tebe samotnou a tady se to opět ukazuje. Je skvělé, kam tě tento počin posunul, co ses všeho naučila a co sis ujasnila. Jen tak dál a budu se těšit, až vydáš to opravdové literární dílo :)

    OdpovědětVymazat
  5. Přemýšlela jsem jestli napsat tento komentář dlouho, ale jdu do toho.. Já tě taky sleduju už dlouho, od doby co jsi ještě brigádovala v Řecku, a od tý doby ses tolikrát změnila a měnila.. Nejhorší období co jsem u tebe viděla, bylo když ses coby fashion blogerka oblíkala do těch zvláštních šatů, měla jsi vysoké podpatky, nesympatickýho kluka a výraz tak nějak bez života.. přestala jsem tě sledovat a pak zase začala, přišla éra s minimalismem, ale pořád jsem měla pocit, že někoho kopíruješ .. předtím různé fashion blogerky, pak ten závod s motivační knížkou ty vs. anie songe, která v té době knihu finišovala (možná to není pravda, ale mám ten pocit) .. no ale až ted mi poslední dobou přijde, že to začínáš být ty a že vybočuješ.. Je to znát i na tvých posledních delších zamýšlených článcích, které mě začaly fakt bavit a dokonce se nad tím i zamyslím. Ať to bylo s tebou doted jakkoliv, mám pocit že jsi na správné cestě a jen tak dál .. :)

    OdpovědětVymazat
  6. Na Instagramu jsem na tvůj profil narazila čirou náhodou a zaujal mne okamžitě. To jsem ovšem tenkrát ještě nevěděla, že právě ty jsi autorkou knihy Minimalismus, na niž jsem taktéž narazila pouhou náhodou na Instagramu, a to hned u několika lidí, kteří o ní psali buď kratičkou recenzi na profilu doprovázenou slušivou fotografií knihy, nebo dávali světu vědět, že ji právě čtou. Kolikrát jsem si potom říkala, že si ji asi budu muset také přečíst, ale nikde jsem na ni nenarazila, a tak jsem se koukala po jiných knihách. Najednou mi však přistála v náručí od sousedky od naproti, úplnou náhodou. Přečetla jsem ji za dva dny, četla jsem všude a ve všech i jen titěrných volných chvílích. Ačkoliv jsem na takovéto druhy knih nikdy moc nebyla, tak tato mne rozhodně pohltila a zaujala v mnohých chvílích jsem se v ní viděla sama. :)
    K té korektuře... Sama dělám korekturu v nakladatelství, takže ano, možná jsem tam pár detailů k opravě našla, nicméně i přesto mne kniha okouzlila a nadchla. Držím ti moc palce, aby se všechny plány vydařily. A také aby tvůj román i nadále vzkvétal a rozvíjel se jako poupě květiny. Sama jeden píši už od maturitního ročníku, což už pár let je, takže úplně chápu, proč na něj nespěcháš. :)

    OdpovědětVymazat
  7. Baví mě tvůj styl psaní. Plný metafor, lehké ironie, člověk se donutí zamyslet a řekne si, jo, ta holka ví, co říká. Ušla jsi neuvěřitelný kus cesty, je pravda, že za doby tvé fashion éry jsi mi strašně lezla na nervy a kolikrát už jsem byla na vážkách, že zruším odběr. Ale pak jsem na tebe narazila znovu a začala jsi mě zase bavit. Jsi jedna z mála blogerek, které sleduju fakt pravidelně a nenechám si ujít jediný článek. Máš talent, Marťo, a těším se na tvoji další tvorbu, je úžasné sledovat, kam se posouváš. Fandím ti a jednou bych si přála s tebou zajít na pivo :)))

    OdpovědětVymazat
  8. Normálně komentáře nepíšu a vlastně ani moc nevím, proč se chystám na tento. :) Navíc jsem tu poprvé a asi náhodou.
    Ale moc se mi líbí tvůj styl psaní, je na něm něco moc hezkého a odlehčeného, co se mi tak strašně dobře čte. Nejen obsah, ale i slohově. Krásně si hraješ se slovy. Tvůj styl je mi něčím blízký. Proto to vlastně asi píšu, jako povzbuzení, možná proto, že se v tom trošku vidím. Radši to nebudu rozmazávat nebo se v tom ztratím a zamluvím obsah :) Každopádně tu nejsem naposledy...

    OdpovědětVymazat
  9. Tento komentář byl odstraněn autorem.

    OdpovědětVymazat

  10. Ach. Posílám jedno modrý inkoustový <3 . A za týden po výplatě si snad konečně ulovim (ano, opravdu až po roce) ten tvůj Minimalismus!

    a kdyby něco tak nespechej.blogspot.com ))

    OdpovědětVymazat

INSTAGRAM: @INKOUSTOVATECKA

© Inkoustová tečka. Design: Fearne.