HRAJU NA POCITY


Když jsem byla menší, život si tak nějak pomalu líně plynul. Potom se začal rozběhávat a po dvacítce nasadil sprint. Občas se rozbije o nějakou tu překážku, která ho zbrzdí ze sta na nulu, ale jen co se sebere a opráší, už uhání zase dál.
Den střídá den. Týden střídá týden. Měsíc střídá měsíc.
Zážitek střídá zážitek.

A já občas přemýšlím, jestli mi nechybí to moje mladší já, který ve svým dětským pokojíčku na kraji vesnice naivně snilo přesně o tom životě, jaký teď žiju. Jestli to moje dnešní já není až moc náročný.
Na sebe, na lidi okolo, na život.
Moc dospělý.
Málo dítě.

Ráda si povídám se staršími lidmi. Jednak se dost často dozvídám něco nového... a pak si taky potvrzuji to staré. Když jsem potkala ženu jménem (říkejme jí třeba) Lída, zmocnil se mě pocit, že je to můj člověk. Ať je to sebevíc zvláštní, zahlédla jsem v jejích očích kromě té spousty energie taky svoje o dvacet let starší já. Vzor toho, jak bych chtěla žít, a požehnání tomu, jak teď žiju. Že to dělám asi více méně dobře. Svěřila jsem se jí, jak je pro mě těžký se pro něco opravdu nadchnout, protože toho zažívám už tolik, až je nemožný se občas jen tak zastavit a zpětně si to uvědomit.

Řekla mi: "Já vám naprosto rozumím. Třeba nedávno jsem skákala tandem a bylo to neuvěřitelný, adrenalin jako prase, křičela jsem a jásala a po dopadu jsem to chtěla absolvovat znovu. Kdyby mi bylo šestnáct, žiju z toho zážitku ještě půl roku. Teď? Druhý den jsem o tom nevěděla."

Takhle to je? Takhle to bude?
To abych si to skákání z letadel nechala na šedesátku, ať si nevystřílím všechny náboje hnedka zkraje.
Neboj mami, nebudu skákat z letadel.
(Asi teda.)

Uvědomuju si, jak jsem občas nevděčná. Že zapomínám. Že si i přes veškerou svou lásku k minimalismu potřebuji připomínat, jak se mám fajn. Je to nekonečný proces. Nikdo tomu neutečeme. I na té spokojenosti se musí makat.
Uvědomuju si, že realita je občas jiná od té, kterou jsem si vysnila. Od cestování přes bydlení sama až po psaní a vydávání knížek. Neříkám, že je lepší. Ani horší. Je prostě jiná.
Uvědomuju si, že jsou věci, které už poprvé nezažiju.
A jsem s tím asi v pohodě.

Naučila jsem se totiž milovat kouzlo jedinečných okamžiků.
Ty chvíle a situace, které se stanou a bezprostředně poté odplujou na lodi jménem Minulost.
Když mě někdo dojme. Když sedím na Náplavce s kamarády, popíjím víno a říkám trapný vtipy. Když jdu po ulici se sluchátky na uších a připadám si jako ve videoklipu. Když se na mě usměje neznámý člověk. Když maluju. Když píšu. Když fotím. Když na koncertě všichni tančí a zpívají a nikdo neřeší, jestli u toho nevypadá jako debil. Když se s někým vidím po hodně dlouhé době. Když si balím batoh s vědomím, že na nějaký čas zmizím. Když si balím batoh s vědomím, že se vracím. Když jedu domů. Když pustím sednout babičku v tramvaji a ona mi za odměnu celou cestu přidržuje za rám dvoumetrový obraz, protože bych to vestoje sama nezvládla. Když kapky deště bubnují na balkón a já si můžu číst v posteli. Když pobíhám bosá na pláži a cítím písek mezi prsty. Když překonám hrdost a poprosím o pomoc. Když je mi tak božsky, že se směju nahlas. Když je mi tak hrozně, že brečím, a pak si zpětně říkám, jaká jsem kráva, vždyť mám dvě nohy, dvě ruce, dýchám, žiju. Když si mě k sobě přivine a já cítím lásku i bezpečí. Když se ho zeptám "Co děláš poslední týden v srpnu?", on odpoví, že to je daleko, já mu pošlu letenky do Benátek a vím, že z toho bude paf. Když se mě zeptá "Co děláš poslední týden v říjnu?", já odpovím, že to je daleko, a on mi pošle letenky na Island a ví, že z toho budu paf já. Když překračuju další komfortní zónu. Když konám. Když nepřemýšlím. Když se na něco těším. Když se něčeho bojím.
Když...

Čím jsem starší, tím víc hraju na pocity.
Na to krásný i nekrásný, ale každopádně prchavý.
Miluju, užívám, vychutnávám.
Dávám a beru bez výčitek.
Tady a teď.
Protože zítra z toho všeho zbude už jen mlhavá vzpomínka.
Ze štěstí i ze smutku.
A třeba ani nebude zítra.

💙

9 komentářů

  1. Tenhle článek mi přihrál moc krásný pocity. Děkuju! ❤
    El.

    OdpovědětVymazat
  2. Přesně tak. Jako bych četla o sobě poslední dobou.
    Teď a tady, protože kdy jindy když ne teď.
    A ty okamžiky se odehrávají v určitých chvílích a umět si je užít je umění.
    Sedět na zastávce a jen tak zvednou hlavu a vidět ty krásný mraky, prší máš deštník, někdo jde za tebou a chudák mokne, nabídneš mu, že ho vezmeš kousek, ta radost :-), a spousta dalších..stačí se jen dívat kolem sebe a žít, tady a teď.
    Měj se krásně tečko a ať je tvůj inkoust jako ten tetovací, nesmývatelný..:-)

    OdpovědětVymazat
  3. Vděčnost je to co mně zvedá, když se cítím na nic a je super, že takhle to nemám jen já.

    OdpovědětVymazat
  4. A to je pravda! Ženeme se pořád za něčím, chceme víc až z toho zapomínáme užívat si teď a být vděční za to co máme. Čím jsem starší, tím víc mě to děsí, ale o to víc se snažím občas zastavit a jen tak být.

    OdpovědětVymazat
  5. Je zvláštní, jak dokážeš skoro v každém článku přesně vystihnout moje citové rozpoložení. Díky, že na (online) papír přenášíš, co já sama neumím. :)

    OdpovědětVymazat
  6. Krásný článek, chybí mi, že už tak často nepřidáváš. Vždy jsem se začetla.:)

    Somethingbykate

    OdpovědětVymazat
  7. Prijemne zamysleni, ale na vsudypritomne, radobymotivacni zminky o "prekracovani komfortni zony"jsem alergicka. Ano, jsem o hodne starsi, jsem unavena a už nekolik let uplne mimo komfortni zonu, takze naky prekracovani me fakt nevytrhne :-))) Sranda musi bejt.

    OdpovědětVymazat
  8. Ahoj Marti :),

    od začátku článku se každá věta čím dál tím více blížila k mým vlastním myšlenkám až došlo na konci k úplnému propojení. Ta tři slova na konci: "Tady a teď." To je to boom. Víš ty proč? Protože tyhle slova jsem si napsala do poznámek před rokem a půl, když jsem byla na studiu v Norsku a měla se za pár dní vracet domů...

    "Tady a teď - žít přítomností, ovlivněna minulostí a jít kupředu vstříc budoucnosti."

    Ps. Island je na mém wish listu a doufám, že se tam také brzy podívám. Cestování není nikdy dost :)

    BK

    OdpovědětVymazat

INSTAGRAM: @INKOUSTOVATECKA

© Inkoustová tečka. Design: Fearne.