KDY JE POVOLENO SE ZNOVU ZAMILOVAT?


Moje otevřenost mě jednou zničí. Ale vy víte, že na tabu kašlu.

Před měsícem jsem seděla na nádraží a čekala na autobus. Směr: domů. Pozorovala jsem bezdomovce típajícího cigaretu o lavičku, krásně upravenou slečnu usmívající se do telefonu, pár snažící se divokými polibky dohnat vidinu brzkého odloučení, řidiče autobusu hulákající jeden na druhého v družném meziokýnkovém rozhovoru, docela pěknýho kluka, který se ne už tak docela nenápadně snažil navázat přímý oční kontakt a hlavou mi problesklo: "Tak jsi zase single, holka. Proč nepláčeš? To už jsi tak bezcitná? Vždyť je to tak čerstvý... Včera jste byli ještě pár. Dneska nemáš nic. Jsi v tom zase sama za sebe."

Je tak moc zvláštní a divný to psát, ale tohle byl ten nejúžasnější rozchod v mém životě.
Letní podvečer na parkovišti před Bauhausem.
Tříhodinový úvahy o všem a o ničem.
Rekapitulace. Upřímnost. Otevřenost.
Konec? Konec.

Jak krásnej a zároveň děsivej je fakt, že jeden jediný rozhovor dokáže změnit status ze "zadaní" na "volní".
Udělat tečku za vším, co bylo a tlustou čárou před vším, co být mohlo.

Ve chvíli, kdy padlo finální rozhodnutí, jsme vystoupili z auta a bok po boku kráčeli obrovským obchoďákem k oddělení s výtvarnými potřebami. Už ne jako pár. Tentokrát jako parťáci. Přátelé. Každý si nesl pod paží k pokladně své prázdné, bílé, čisté plátno s příslibem osamělého nočního malování. To plátno, na které měly přistát všechny emoce toho dne, štěstí a možná i smutek, ale hlavně ta vděčnost, pokora a respekt. Úleva.

Takže jsem najednou seděla na podlaze svého bytu v obklopení akrylovek a před sebou to největší plátno, na které jsem kdy malovala. Otevřela jsem tubičku s modrou barvou a namočila štětec.
Na první vrstvu jsem přes slzy neviděla a vím, že je neprolévala paní Lítost. Byla to slečna Závislost.
Závislost na tom, mít ho každý den vedle sebe.
Uvědomění, že další dávka týhle drogy už prostě nebude.
S každým dalším tahem přicházel dokonalý klid a smír.
A ráno se mi před očima vyloupl výsledek.
Vzala jsem batoh a s úsměvem vyrazila na nádraží.

Můj rozchodový obraz je jedno velké DĚKUJI.
Děkuji za tebe, děkuji za všechno, děkuji za to co bylo.
Děkuji za to, jak to začalo, probíhalo i skončilo.
Děkuji za to, žes se mnou kráčel životem.

Tohle bylo fakt poprvé. První naprosto důstojný odchod v mém životě a nejdospělejší rozhodnutí, které jsme kdy učinili. Uvědomit si ve správný čas a správnou chvíli, že je čas cesty rozpojit, než se to všechno samovolně zesere a my přijdeme nejen o tu nálepku s nápisem pár, ale hlavně jeden o druhého. A já už zažila fakt spoustu násilných odtrhnutí na to, abych si vážila včasného odchodu ve chvíli, kdy ještě můžeme být přátelé s někým, na kom mi tak moc záleží.
Myslím si, že jsme vedle sebe neuvěřitelným způsobem vyrostli. Dospěli. Posunuli se mnohem dál a mnohem výš, než bychom byli zvládli každý sám po své ose. Přesně o tom vztahy z mého pohledu jsou. Nezakrnět ve stereotypu. Podporovat, posouvat, poznávat. A až to přestane dávat smysl, tak ty cesty prostě rozpojit. Možná jsem ještě mladá a blbá, protože neumím vztahy budovat. Ale žádného odchodu jsem nikdy nelitovala.
Díky Ondrovi jsem našla sama sebe. Spravila jsem si duši po všech těch špatných zkušenostech z minulosti, po podvodech, po fyzickém i psychickém týrání. Díky němu jsem odpustila, začala si vážit sama sebe i ostatních, věřit si v tom, co dělám a nebát se to dělat. Díky němu jsem sebrala veškerou odvahu a vykašlala se na práci, spustila se na volnou nohu, vydala první knížku.
Každý člověk ve vašem životě je někdo, kdo měl obrovský podíl ve vyformování do osobnosti, kterou jste dnes.
Součást vaší minulosti a stopa, kterou nikdy nesmažete.
Asi byste to ani neměli chtít.
Potlačovat minulost je bullshit.

O měsíc později stojím v drogerii a vybírám kartáček na zuby.
Pro muže, kterého jsem ještě pár dní zpátky neznala. Pro muže, který přišel naprosto nečekaně a za vtipných okolností. Pro muže, o kterém s tak neuvěřitelnou jistotou tvrdím, že kdyby mě dneska požádal o ruku, tak si ho zítra vezmu. A pak se bavím nad tím, jak každý kroutí hlavou, jestli jsem se nezbláznila a jak můžu něco takového říkat o osobě, kterou vůbec neznám, měsíc po rozchodu s člověkem, se kterým jsme měli tolik plánů, vizí a snů.
Já, královna nejistoty, kterou jakákoliv událost zpečetěná slovíčkem navždy děsí, si je najednou tak zvláštně jistá.
Další ne-můj-ale-jeho kartáček v mém životě. Modrej. Ta nevědomost, jestli to ta štětinková věc přežije do doby, kdy by se měla z hygienických důvodů vyměnit za nový kus, anebo ji zítra vyhodím do odpadkového koše, protože se zklamu svou vlastní zkreslenou představou o člověku, který třeba ani reálně neexistuje, mě baví.
Život je stejně skvělej právě tím, jak je nevyzpytatelnej.
Tak pojďme otevřít další kapitolu.
Ať už to bude na dva měsíce nebo na celý život.

Ano, poslední článek o rozmotávání uzlů jsem psala primárně pro sebe.
Ne, nebyl ani trochu o práci.
Ano, pomohl mi...

28 komentářů

  1. DOKONALOST <3 zbožňuji tvou upřímnost a na tento článek jsem se "těšila", protože jsem potřebovala vědět, co se děje, díky za něj a buď šťastná :*

    OdpovědětVymazat
  2. Zlato, to jsi napsala nádherně. Naprosto s tebou souhlasím a přeji hodně štěstí do vztahu. ;-)

    OdpovědětVymazat
  3. Ty jsi fakt prostě skvělá Marti! :) Držím ti palce v další kapitole tvého života. :3

    OdpovědětVymazat
  4. Jak ráda se v tobě zrcadlím... :)

    OdpovědětVymazat
  5. To je nádherne napísané! Neskutočne ťa obdivujem za túto tvoju otvorenosť.
    Želám ti veľa veľa šťastia vo všetkom, čo príde! :)

    OdpovědětVymazat
  6. Otevřela jsi mi oči. Do slova a do písmene. Už před nějakou dobou jsme se s přítelem rozešli a já doposud tápala v tom, co by kdyby. Díky tobě jsem teď pochopila, že je vážně čas zavřítuto kapitolu a začít novou. A čím dřív tim líp. Takže ti patří jedno velikánské DĚKUJI!❤️

    OdpovědětVymazat
  7. Díky tomuhle článku jsem si uvědomila několik věcí a faktů. S mým bývalým přítelem jsme se rozešli taky ve správný čas byla jsem na něm závislá a on na mě.. kamarádi jsme do dnes a je jediný kdo mi dokáže nejvíce pomoct, vyslechnout a podpořit. Říká že z nás jsou "parťáci" už napořád. Děkuju, jsi skvělá

    OdpovědětVymazat
  8. To je tak krásně napsané!

    OdpovědětVymazat
  9. To je tak krásně a čistě napsaný, až mě to rozbrečelo...

    OdpovědětVymazat
  10. Mám ťa čoraz radšej... si mi písmenkami veľmi blízka & držím palce.

    www.flungoutofspace.com

    OdpovědětVymazat
  11. Vůbec poprvé čtu něco od tebe, z tvého blogu...Začala jsem tenhle článek číst dá se říct jen tak ze zvědavosti a musím říct, že mi v průběhu čtení vehnal slzy do očí. Pomohlo mi to znovu se nad určitými události v mém životě zamyslet a vnitřně se uklidnit. Děkuji... Držím vám palce ❤

    OdpovědětVymazat
  12. Jsi úžasná, krásný článek. "Změnu" jsem pozorovala na tvém instagramu už delší dobu, říkala jsem si, jestli se něco neděje. Dělá mi radost vědět, že jsi v pořádku, i když tě vůbec neznám. :D ❤

    OdpovědětVymazat
  13. Nikdy jsem nečetla tak jednoduchý, ale zároveň natolik smysluplný článek. Smekám, dokážeš své pocity neuvěřitelně přenést na druhého. Hodně štěstí!

    OdpovědětVymazat
  14. Úžasný článek!! Na vlastní kůži vím, že druhá polovička (která opravdu ua něco stojí) přijde ve chvíli, kdy to nejméně čekáš. Ať jsi šťastná, Martinko!!! :)))

    OdpovědětVymazat
  15. Ahoj Marti,
    nejprve bych ráda napsala, že je neskutečný, jak jsi se za ty roky změnila/vypracovala v úžasnou osbnost. Upřímně, když jsi tehdy blogovala o módě, přišla jsi mi jako namyšlená blonďatá krá_va, která vůbec nechápe a je strašně povrchní. Nikdy jsem nepsala, žádné komentáře apod. protože, proč tě budu soudit, třeba máš k tomu jak vystupuješ důvod atd. Každý máme právo na to být jaký chceme... nebo jsme, bez předsudků atd. Každý můžeme číst co chceme aniž bychom se snižovali k nějakým nemístným a nenávistivým komentářům. ;)

    Pak jsem si od tebe dala nachvíli pauzu a narazila na tebe když sis obarvila vlasy na modro... pak éra sepisování minimalismu... který byl super a vážně se mi moc líbil, jen mi přišlo, že jsi hodně byla fixovaná na tehdejšího přítele. Najednou Váš vztah skončil a ty mi přijdeš jako nejvyrovnanější člověk na naší planetě.
    Hltám tvé články od začátku až dokonce a sním, že jednou taky takhle dopadnu...
    Svého přítele (O.) moc miluji a je tím nejúžasnějším člověkem co mě na mojí cestě může doprovázet. Začalo to mezi námi už kdysi, jenže měl maturitu atd. a nechtěl mě - jo, můžu to takhle říct na plnou pusu. Tak já zhrzená si začla s jedním moulou se kterým jsem byla zhruba rok a půl. Rok a půl jsem stejně toužila po O. a psala mu a v myšlenkách byla pořád s ním. Pak jsem se dozvěděla, že mě ten moula podváděl a to bylo moje vysvobození z vězení, ta špatná zpráva mi nakonec přinesla to největší štěstí v životě a je fakt, že zhruba měsíc až dva po rozchodu jsme se nakonec dali s O. dohromady a budeme spolu už 5 let :)

    Sedím momentálně v práci a sepisuji tenhle komentář... Děkuji za to, jaká jsi a že každý tvůj článek mě posunuje dál. I když stále nevím co v životě chci dělat, jak se posunout, čemu dát přednost a čeho se vzdát (je hrozný, jak společnost manipuluje...). Můžu říct, že se hledám... a mám ještě hodně před sebou a chci zkusit co to jde. Jednou na to všechno co chci přijdu, ať to stojí co to stojí!

    Omlouvám se za zmatek myšlenek, ale už taková jsem! :)

    Měj se moc pěkně a díky, že tu mezi blogerkami konečně je někdo tak inteligentní, vtipný a ještě tak moc nadaný! :) E. <3

    OdpovědětVymazat
  16. Haha tak si procházíme úplně tím samým ve stejný čas. Díky za ta slova, jako bych to psala já...

    OdpovědětVymazat
  17. Marti, děkuju za tvou otevřenost a krásně napsanej článek! Nejdřív jsem si myslela, že se týká nějakýho rozchodu z minulosti, ale postupně mi docházelo, že jde o rozchod s Ondrou. Nezastírám, že je mi to líto, byli jste fajn dvojka a odpustím si věty typu "třeba to dáte ještě dohromady", protože jen vy víte, že to pro vás bylo správný rozhodnutí. Je moc fajn a pro mě z osobní zkušebních zkušenosti nepředstavitelný, že se dá takhle v klidu rozejít. Je vidět, že se pak to porozchodový období zvládá líp. Moc tobě i Ondrovi přeju jen světlou budoucnost a ať vás vaše další protějšky znovu obohacují a jste šťastný!

    OdpovědětVymazat
  18. Skvělý článek :) Jsi moc statečná, že jsi to takhle upřímně vyslala do světa, opravdu máš můj obdiv :) Zároveň je super, že jste to zvládli tak dospěle, samotné se mi to podařilo jen jednou a musím říct, že kvalita toho přátelství je neuvěřitelná (plus o člověka míň, co mě nesnáší :D ) K novému vztahu... Nikdo neumí přesně říct, když je moc brzy, pro někoho může být ten správný čas druhý den, pro tebe za měsíc, pro mě to byl skoro rok, ale za to jsme spolu po týdnu začali v bydlet :D A kartáček vyhazujeme pouze z hygienických důvodů :D Co tím ale chci říct - nikdo jiný není v tvé hlavě a v tvém srdci. Nikdo ti neřekne, kdy se máš jak rozhodnout... Ty píšeš svůj osud a každý krok, co uděláš, pokud jej považuješ za správný, tak taky správný je!
    Jen tě prosím, kdyby byla inkoustová svaba, tak hodně foť, protože to bude stát za to!

    OdpovědětVymazat
  19. Marti, jsi prostě úžasná! Kéž by si to, co jsi napsala o vztazích uvědomili všichni moji blízcí, kteří mi neustále vyčítají rozchod s přítelem. Jsi opravdu skvělá osobnost, jak se lidově říká... moje krevní skupina! Doufám, že tě už brzy potkám v Praze! Děkuji ti za minimalismus a za všechny tvoje příspěvky. Pac a pusu Hell :)

    OdpovědětVymazat
  20. Pravy cas se zamilovat? Podle me neni, az se objevi ten spravny chlap, tak ten cas nastane... takze stale cekam a mezitim si uzivam svoji volnost. Porad si rikam, ze od brezna neni tak dlouha doba, a hlavne konecne si dokazu predstavit, ze jsem s nekym jinym a chci byt hlavne s nekym jinym, takze pokrok veliky :) dekuji Ti za tento clanek

    OdpovědětVymazat
  21. Moc ti děkuju za tenhle článek. Bohužel se obecně bere to, že rozchod = prohra. Spousta lidí se "snaží", žije v naději, že to bude lepší, snižuje své nároky.. ale proč? Aby ostatní neměli řeči? Protože je mi 30 a měla bych se vdávat? Protože s ním jsem 5 let a to už je přece škoda to skončit?

    Myslím si, že primárním cílem každého z nás by mělo být vlastní štěstí. Být štastný je pro mě to nejzásadnější a vůbec nemám pocit, že by to bylo sobectví. Pokud vztah neklape, já jsem nešťastná, tak je konec fér i k tomu druhému člověku. Nemá cenu to protahovat, pokud vím, že je to příčina mé nešťastnosti. A myslím si, že je právě super, když rozchod přijde dřív, než se ti dva začnou nesnášet.

    To, že spousta nás doufá, zkouší nové věci, dává další šance, může být i důvodem tak vysoké rozvodovosti. Páry jedou podle toho, co je normální (2 roky vztah, pak svatba, pak dítě, bydlení atd atd) a nějak přestávají vnímat, jestli to vůbec chtějí. A pak jim to dojde pozdě.. Tomu se chci vyhnout a je mi uplně jedno, jestli svým přístupem a jednáním budu nebo nebudu zapadat do toho, co je "normální".

    Musím říct, že i tím, co píšeš (nejen tady, ale i v Minimalismu), si mě utvrdila v tom, co si myslím a namotivovala mě k činům. I když mě teď čeká změna a vlastně se jí bojím, tak se zároveň těším a vím, že dělám dobře. Takže i za to díky :-)

    OdpovědětVymazat
  22. Krásný článek. končí mi vztah, vlastně už asi skončil. Necítím nenávist, chci to jen dořešit. Zároveň ale cítím, jak narozdíl od předchozích rozchodů bych ráda byla zase zamilovaná a jo - budovala i společnost budoucnost, ale plánuj to. Tvoje story je ale úžasná. Ať jsi spoko :)

    OdpovědětVymazat
  23. Je super v dnešní době ještě zjistit, že lidskost nevymřela a i rozchod může být klidný a hezký. Samozřejmě je to smutný, ale pokud jsou si dva tak moc blízcí, ale zůstat jako pár spolu nemohou... není prostě jiná možnost. Krásně napsané!

    Zápisky z cest a života v Anglii ⇨ Diary of M

    OdpovědětVymazat
  24. Wow, tak tohle mě dostalo. V dobrém slova smyslu. Až mi z toho běhá mráz po zádech. Krásně napsané. Mily

    OdpovědětVymazat
  25. Ono je fakt důležitý si ten kousek lásky zachovat a odnést sebou, ještě v době kdy tam je. Možná i proto, že je to nakonec to jediný, co nám po dotyčným zbude, protože všechno ostatní se buď vyhodí nebo odnese sebou, tak jako konec konců i ten kartáček.
    Především, ale proto, že když se z cesty sejde až, když je pozdě. Pak už jeden pro druhého představujeme jen povědomé jméno, byť jsme naprostí cizinci. Vzpomínky na náš společně strávený čas, jakoby nepatřily nám, ale někomu jinému. A náš kousek lásky? Ten existuje jen v paralelním vesmíru, kde to jeden z nás ukončil zavčasu a bez zbytečné sebelítosti nebo hrdosti.
    Moc dobře vím, o čem mluvím. Jeden takový kousek lásky už totiž v paralelním vesmíru mám. A víc než cokoliv jiného bych si přála, abych ho měla i tady, v reálném čase. Aby po našem dvouletém vztahu následovalo nespočet dalších let silného přátelství. Na přátelství jsou potřeba dva lidi a já na něj tehdy byla sama.

    OdpovědětVymazat

INSTAGRAM: @INKOUSTOVATECKA

© Inkoustová tečka. Design: Fearne.