HELE, TEN UZEL BY CHTĚL ASI ROZMOTAT


Jak se osvobodit.
Jak být nezávislý.
Jak moci pracovat odkudkoliv.
Jak se stát digitálním nomádem.

Jak se odvázat z toho provazu, kterej je na váš vkus až moc utaženej.


Říkejme tomu jakkoliv a aplikujme si to na jakoukoliv situaci.
Ale vzhledem k tomu, že mi neustále chodí dotazy mířené na práci, předstírejme, že právě píšu o profesním životě.

Faktem je, že spousta lidí sní o tom, jak budou jednou vydělávat peníze a zároveň se u toho dobře bavit. Netrávit svý životy v kanclech, nemuset se dovolovat ani podvolovat autoritám, mít všechno pevně ve svých rukou. Být adekvátně ohodnocení za svou práci a neškemrat o přidání pár tisícovek za to, že jste celý rok dřeli jako mezci a vydělávali někomu jinému do kapsy. Neusilovat o srandovní titul "Zaměstnanec měsíce" a nepohybovat se v konkurenčním prostředí rádoby pohodového místa.
Nežít v té dokonalé iluzi.

Víte, proč o tom většina lidí pouze sní?
Protože pořád sedí na tom svým zadku a bojí se něco změnit.
A já to naprosto chápu, protože jsem se bála taky. Ani nevíte jak moc.

Doma mě vždycky učili pokoře, což je určitě bezva vlastnost, ale ani ta by se neměla přehánět. Celý život jsem pracovala v restauracích a v hotelech, takže moje první opravdová kanclová práce, ve které jsem nemusela jednat s nepříjemnými a občas pěkně napřesdržku hosty, byla jako dar z nebes. Jenže tohle nadšení mě po roce přešlo. Asi jsem moc koukala pod pokličku, nebo se nedokážu vyrovnat s tím, když musím říkat šéfe někomu, koho neberu jako přirozenou autoritu, žít ve změti afér a lží, říct jedné straně A a od druhé strany slyšet, že jsem vlastně řekla Z, stresovat se čísly, procenty a mít pocit, že i když dělám na 200 %, tak je to pořád málo, protože cíle se neustále zvyšují a zvyšovat se stále budou.
Všichni chtějí růst a ve firemním prostředí je to asi žádoucí, ale mně tyhle korporátní sr... věci berou energii. Nebaví mě. Neumím je házet za hlavu. Nedokážu je spláchnout. Nejedu s nikým v jeho vláčku.
Chci si jet v tom svým.
Vykašlat se na čísla.
Určovat si tempo.
Bejt v pohodě.
Pochválit se.
Nadávat si.
Říkat si šéf.
Odevzdat zakázku obrovský firmě, aniž bych byla její součástí. Ty mi dáš zadání, já ti dám texty, ale bez urážky - nezajímá mě, jaká dramata se odehrávají uvnitř, kdo se s kým rozhádal, jestli je šéf debil a jakou motivační samolepku si dáte na zeď kanclu. Hlavně když jsme my dva spolu okej po lidský stránce a platíš v pohodě faktury.
Jsem out.
Venku.

Kdy přijde ten správnej okamžik odchodu?
U mě to byl moment, kdy už jsem nemohla dál.
Většinou se mi to projevuje jako takový zvláštní pocit, že stojím moc dlouho na místě. Že stagnuji, nic se neděje, měsíce a roky utíkají, aniž bych zažila něco zajímavýho nebo spontánního (kromě tý dovolený jednou za rok nebo za dva, ve který není vůbec nic spontánního, když je naplánovaná měsíce dopředu - v mých očích je to krátkej útěk ze špatně nastavený reality a proto se po návratu cítíte minimálně týden jako shit, že jste zase zpátky a všechno je naprd, ale to je takový odbočení, pardon).
Když jsem se trápila, neměla žádnou motivaci ani energii, nedokázala jsem splňovat očekávání ostatních a byla jen krůček od vyhoření, dala jsem výpověď, aniž bych měla cokoliv jistýho. Neuvěřitelná úleva. Největší strach jsem měla asi z toho, že najednou nebudu mít práci a tím pádem ani peníze. Do toho mě všichni strašili, o kolik víc musím měsíčně vydělat, abych pokryla všechny svoje náklady. Ale někde v hloubi duše jsem věděla, že nejsem žádnej debil a nějak to prostě dopadne.

Věřte nebo ne, ale ten strach byl na tom všem ve výsledku to nejhorší.
Protože ve chvíli, kdy jsem ho překonala a fakt to udělala, se začaly dít věci. Přicházely první zakázky, přicházela první "ano" a první "ne", přicházelo první určování svý vlastní ceny. I když mi šlo v podstatě o život, už od začátku jsem si to nastavila tak, abych byla spokojená a nemusela dřít od rána až do noci. Abych nevyskočila z jednoho krysího závodu do druhýho.
Vím, že každýho zajímají čísla a peníze jsou dost citlivý téma, který může snadno druhé urazit a vyvolat touhu škodit, ale já si fakt vypěstovala skvělej mámvpičismus (já se fakt omlouvám svý rodině, ale některý věci nejvíc vystihne sprostý slovo, však mě znáte), takže vám to klidně řeknu. Spolu s prodejem první várky knížek jsem během několika týdnů vyfakturovala přes čtvrt milionu. Za krátkou chvíli na volný noze se mi nasypalo víc peněz, než za dlouhý a náročný sezení v kanclu. A stačilo to jen zkusit. Zahodit strach a vykročit do neznáma. Teď to mám po finanční stránce nastavený tak, že jsou dny, kdy si psaním můžu vydělat klidně i patnáct tisíc a pak taky dny, kdy si vydělám naprostou, krásnou a kulatou nulu, protože zrovna nemám psavou. Vyhovuje mi to a asi se všichni shodneme, že tohle je sen každého kreativce. Pracovat jen tehdy, když jste nejproduktivnější.
Pak už je otázkou naučit se ty peníze nějakým způsobem udržet.
To zatím pořád neumím, ale pracuju na tom.
Pracovat na sobě je klíč ke všemu.

Takže zatímco dřív jsem chodila každej den do tý stejný práce a doslova jí žila, protože jsem si z ní domů nosila stres a blbý nálady, teď na volné noze reálně odpracuji možná tak týden v měsíci a zbytek času investuji jakkoliv chci. Většinou do tvoření, do psaní, do malování, do čtení, do kamarádů, do cestování, do sebevzdělávání, do všeho, co je mému srdci milé. A hlavně - jsem naprosto klidná. Stres už je jen občasným návštěvníkem. Což oceňuju, protože se jednou za čas tuze ráda vystresuju a připomenu si, že bych mohla být zodpovědnější. Aspoň trošičku.

Ale abych vám tímto nevložila do hlavy jen myšlenku toho, jak je to všechno dokonalý, nádherný a skvělý. Není.
Každá mince má dvě strany, to už určitě víte.
Je to sakra těžký a budete muset hodně máknout. Sami na sobě. Převzít zodpovědnost za celý svůj život, což je něco, na co není spousta lidí vůbec připravená. Ale věřte mi, já taky nebyla. Jen jsem věděla, že to chci, a ten chtíč do začátku stačí.
Naučíte se spoustu věcí až za pochodu a osvojíte si schopnost za všechno platit - a teď se nebavíme o penězích. Platíte třeba i tím, že najednou budete žít v trochu jiném světě, než vaši přátelé. Protože zatímco oni se třeba dál točí ve své nešťastné smyčce, vy jste si tu svou právě rozlouskli a pohlížíte na všechno jinak. Už tolik nerozumíte jejich problémům, protože jste z toho venku, a oni nerozumí těm vašim, protože se ven zatím nedostali. Pokud nenastane vzájemný respekt a pochopení, je čas odcházet i od přátel.
Trvalo mi dlouho vypořádat se s tím, že najednou nemám žádnej stálej režim, což je pro člověka se sklony k lenošení docela zabijácký, a dlouho jsem si vyčítala, že ačkoliv mám najednou tolik volného času, tak vlastně vůbec nic netvořím, nepíšu na blog, nepíšu další knížku, nepracuju na vlastní značce, ale s odstupem času v tom vidím to úžasný kouzlo. Možnost volby, jestli budu dělat všechno anebo jestli nebudu dělat nic. Miluju to a vážím si toho.
Neobětuju celý svůj život práci. Nestresuju se s ní. Nesnažím se někam za každou cenu procpat. Nenavštěvuju jeden kurz za druhým, abych se ve svým oboru dostávala výš a výš. Nejde mi o to, nahrabat si co nejvíc papírků, koupit drahý auto, barák s ohradou plnou jednorožců ani si lítat na drahý dovolený a ukazovat lidem okolo, že na to všechno mám. Nechci mít asi ani známý jméno ve světě copywriterů. Protože nikdy nevím, kdy mě to přestane bavit, zruším web a celý portfolio a rozhodnu se třeba zpívat (hahahaa, jen to ne). Stejně jako mě přestal bavit fashion svět.
Už nemám problém se měnit.
Svět se mění neustále, to jen my máme potřebu se zastavit v hřejivé náruči svého pohodlí a jistoty.

Teď přichází ta hlavní motivační část jako vystřižená z obrázků psaných Comic Sansem. Nic z toho, co vám tady popisuju (a vůbec ten fakt, že vám píšu článek v pátek ve dvě odpoledne a mohla bych ho psát úplně kdykoliv, kdy by na mě sedla múza), by se nedělo, kdybych nesebrala veškerou odvahu a nevykašlala se na práci, která mě přestala bavit.
Neudělat to, tak dodnes sedím v rušném a přeplněném kanclu, tvářím se jako kyselá prdel, v duši cítím neklid, valím stovky produktů denně a dobrovolně ničím nejen sama sebe, ale i svoje zdraví a hlavně lidi okolo mě.

A když mi chodí každý den dotazy, jak jsem to vlastně udělala a jak je možný, že nemusím chodit do práce a přesto se mám fajn, že si můžu určovat každý den podle toho, jak to vyhovuje mně a mojí náladě, a co že to vlastně dělám, tak vlastně nevím, co vám na to odpovědět. Nedokážu dát dohromady návod - podle mě ani neexistuje. Nikdo vás nemůže vést za ručičku. Nedělám to ani svým blízkým. Ráda poskytnu radu a ráda rady i přijímám, ale pravdou je, že na všechno si musíte přijít. Přestaňte si o všem tolik číst a zjišťovat a spřádat si v hlavě plány nebo představy. Stejně bude všechno jinak. Tak se vykašlete na teorii a začněte jednat. První krok do neznáma všechno změní, to vám řekne každý, kdo takto žije. :)
Hodně věřím v to, že prostředí, ve kterém se pohybujete a několik nejbližších lidí, se kterými se stýkáte, dokáže dost ovlivnit to, jakým jste člověkem a jak ten život žijete. A pokud cítíte dlouhodobě stres, frustraci, nedostatek uznání a žijete jen v té bublině plné práce a kolegů, jste nejen emocionální upír (protože se postupem času umíte bavit jen o tom, co vás sere, nikoliv těší), ale také na nejlepší cestě uhnat si rakovinu. Je to drsný, ale je to tak. Nemůžete vyhovovat všemu a všem, jinak se naprosto zničíte.
Takže když nejste spokojení, něco změňte.
Buď sami sebe a svůj postoj (mít to všechno někde) anebo prostředí, ve kterém se nacházíte (poslat to všechno někam).
Naučte se odcházet a vykašlat se na to, co si o tom někdo myslí.
V práci, ve škole, ve vztazích s přáteli, v lásce, v čemkoliv.

Protože bohužel anebo bohudík, život není film.
V životě nepřiběhne spásný zachránce, který vám uvolní ten pevně utažený uzel, a to možná i proto, že vás nesvázal žádný zlý padouch - to vy. Maximálně vás tak někdo nenápadně popostrčí, ale ten hlavní pohyb a uvědomění toho, že jste v prekérce, kterou musíte vyřešit, závisí pouze na vás.
A já vím, že vy tu odpověď na jakoukoliv otázku víte.
Jen se jí bojíte přiznat sami sobě nebo svému okolí.
Proto jediná moje rada, kterou vám můžu dát zní:
Co jste si zavázali, to si musíte zase rozmotat. Sami. Ale už by to asi chtělo, vzhledem k tomu, že jste dost možná klikli na tenhle článek ve snaze nalézt odpovědi na svou momentální situaci.

24 komentářů

  1. Jako bys mi mluvila z duše ❤︎ uklizená hlava = lepší pohled na svět = umět žít tim správnym způsobem

    OdpovědětVymazat
  2. Máš naprostou pravdu!

    OdpovědětVymazat
  3. Ja bych potřebovala po zkouskovem jenom vypnout a cely prazdniny cerpat sily, premyslet, nekam se podivat a uzivat si pocasi a ne se zavrit do kanclu jako moje spoluzacky, abych se mohla chlubit 1-2 mesicni praxi :D prej to vydrzis... ale me se to vydrzet nechce a taky ze nebudu, dekuji za clanek :) letosni prazdniny budou reset

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Tak vypni a čerpej!:) Ono je fajn se sem tam i kousnout (obzvlášť když ti to někdo uloží jako povinnost, třeba škola), abys pak zjistila, že to fakt nechceš :D užívej prázdniny jak nejlépe umíš❤︎

      Vymazat
  4. Ďakujem. Jedno úprimné veľké ďakujem, lebo toto som potrebovala počuť! Teraz už len urobiť ten prvý krok!

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Víš, že není zač❤︎ držím pěsti na vše!

      Vymazat
  5. Marti, hezký a otevřený článek. Jsi úžasná, sleduju Tě už nějakou dobu a opravdu Ty jsi opravdu hodně výjimečný člověk, talent a osobnost. Ráda Tě čtu, ráda sleduji na Instagramu Tvé fotky. S nadhledem konstatuji, že Tvá cesta na VŠE byla omylem :-)

    První věc, kterou bych zde zmínila, že jsem jedna z mála, komu se Minimalismus nelíbil. Za mě kniha nemá jasný koncept, je to směs myšlenek a blogových článků, kniha nedotažená do konce, prostě rychlokvaška ... ale vydělala. A Ty, Marti, máš na víc.

    A mám trošku obavy, že když jedna moc šikovná holka opustí své zaměstnání a úspěšně se postaví na vlastní nohy a ještě o tom napíše článek, tak ji bude následovat x-dalších "proletářek". Marťa to zvládla, ale vy, holky, si to rozmyslete. Kdyby to vše takto fungovalo, tak jsme všechny free a úspěšné jako Martinka. Tak to opravdu nefunguje.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Radu, díky moc. Mám radost, že to máš takhle. Jinak na VŠE jsem nikdy nechodila, mám vystudovanou VŠO... a i když by se dala vejška pokládat za ztracenej čas a nic si z ní nepamatuju, právě v tomhle období se udály všechny ty malé momenty, které mi určily směr a způsob, jakým žiju dneska. Efekt motýlích křídel.)

      Tvůj názor beru a děkuji za něj. :)) Nicméně to neznamená, že budu souhlasit, hlavně tedy s tvou poslední větou. To je právě to, že máme každý tu svou vlastní realitu a měřítka, podle které posuzujeme hezké/ošklivé a dobré/špatné. Každý jeden z nás vidí jednu konkrétní věc úplně jinak. Z mého pohledu byl Minimalismus obrovská krásná i náročná zkušenost a první velké starosti, které si dokáže představit bohužel jen člověk, který si už něčím podobným prošel a ví, co všechno to obnáší. Protože potom by si odpustil poznámku ve stylu "máš na víc". Lidé bohužel za vším vidí jen ty peníze a špatný záměr (chce vydělat prachy, chce využít lidi okolo sebe, chce se někam procpat, blaaa, sračky), nikoliv to vše okolo, fakt, že jsem to dělala s obrovskou láskou, že jsem po nocích sama kódovala weby a propojovala platební brány, že jsem zjišťovala jak to udělat co nejlépe, že jsem ručně balila 1200 balíčků, že jsem to neodflákla pouhou bublinkovou obálkou, ale fakt jsem každou jednu knížku vymazlila, nadepisovala ručně 2400 adres, tahala vše kolikrát polomrtvá na poštu, vystála x hodin front, vyslechla si miliony nepříjemných narážek od lidí, kteří stáli za mnou, vyřídila ta kvanta zpráv pozitivních i negativních a ještě zaplatila obrovský ranec za daně a za účetnictví, takže jsem měsíc neměla ani korunu a musela si půjčit od blízkých... ne, lidé vždycky uvidí jen to, že jsem v balíku. Už mě to ani nesere, bavím se tím. :))

      Co se poslední poznámky týče, nemůžeš brát zodpovědnost za osudy jiných lidí. Jsme všichni dospělí a všichni si určujeme směry svých cest. Inspirujeme se a jsme inspirováni, tak to prostě je. A i jen to, že projdeš po ulici a budeš mít na sobě červené náušnice a na ulici kolem tebe někdo projde, podívá se na tebe a uvědomí si, že jeho šéf nosí hnusnou červenou košili a že tu práci vlastně nenávidí, druhý den hodí výpověď na stůl, a je to vlastně tak trochu i tvoje přičinění, aniž by ses to vůbec kdy dozvěděla... Tyhle věci se stávají denně. Proto je mi jedno, co si kdo z mých textů vezme, jestli popostrčí nebo naštvou. Jestli popostrčí a ten někdo selže, není to má vina. Každý má svůj život pevně ve svých rukou, jen to bohužel spousta lidí neví a tak ty otěže předává ostatním. Jen tak btw, každá moje kamarádka, která se na práci vykašlala, je teď šťastná. Jedna dala výpověď a odletěla do Lisabonu, jen tak. Funguje to, to jen my lidé máme tendenci dělat snadné věci složitými...ve svý hlavě:)

      Vymazat
  6. Nebudem klamať ak poviem že toto je jeden z tých článkov čo ťa buď nakope do zadku alebo ti otvorí oči. Alebo dokonca oboje. A nejde len o prácu/svet copywriterov a digitálnych nomádov, alebo naopak. Celkom je to jeden naozaj krásny článok s 4546 myšlienkami medzi riadkami.
    Každý si z neho vezme čo chce.
    A čokoľvek som si z toho dnes zobrala ja, ďakujem ti za to ♥

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Já děkuji tobě! Že čteš mezi řádky, krásná vlastnost❤︎

      Vymazat
  7. Já jsem díky té úvodní fotce dostala chuť na Matéééčko, haha. Jdu do večerky pro jedno. Marti příště si místo zmrzky zajdeme a Club-Mate :-)
    ... každý si tu inspiraci najde jinde.
    Zdravím do Vršovic!

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Barunko, rozhodně!:) Dáme zmrzku i matéčko :)))

      Vymazat
  8. Milá Marti,
    usedám s hrnkem kávy po dni stráveném na brigádě a do prohlížeče zadávám odkaz na stránku Tvého blogu. Mám chuť přečíst si něco inspirativního, něco co mě nakopne, teda kromě toho kofeinu. A s radostí zjišťuji, že ne mě čeká článek napsaný jen o pár dní dříve. Trochu nechápavě rozklikávám tento článek s titulem, který si vyžádal mou pozornost i nechápavý úšklebek. To mě jen nakopne k tomu, abych ho začala číst, tak se do toho pustím a… „Pane Bože, vždyť tohle je to, co mi tolik vrtá v poslední době hlavou!“. A to ze dvou hledisek, nedokážu se vypořádat po několika měsících z toho, že jsem ukončila vztah s přítelem, najednou jsem si uvědomila svůj postoj a také to, že být s ním mě nenaplňovalo, nebyla v tom láska, byla v tom manipulace. Je to osvobozující pocit. Ale především jsem se chtěla vypsat z otázky řešící zaměstnání. Studuji teprve střední školu, Gympl, bez zaměření. Škola, která připravuje studenty na VŠ. Ale vždyť pro mě není prioritní vzdělání. Oproti mé starší sestře, která složila v květnu úspěšně maturitu a následně i přijímačky na její vysněnou školu. Žene jí blýskající se titul před jménem. Věc, která mi je absolutně ukradená. A proto se rozcházíme v názorech, i když její rozhodnutí toleruju a snažím se jí i podpořit. Nepochopení je spíš z její strany. A nejen z její. Také ze strany rodičů, spolužáků, učitelů… Sama netuším, čím se jednou začnu živit, tak nějak mě nebouchla do obličeje cedule, která by mi sdělila smysl mého zamotaného života. Vím, že miluji dvě věci. Cestování a umění. Ráda také vymýšlím věci tak nějak z jiného světla, mám smysl pro plánování, když mě něco chytne tak pořádně, jsem schopná v závanu nadšení a v zápalu vášně tvrdě na něčem pracovat. To se samozřejmě nechci vyšperkovat nebo ukázat v tom nejlepším světle. Lidé mi říkají a jmenují, na jaké práce jsem podle nich „stvořená“ – ano, jedná se o práce s jistotou a pravidelným (a dokonce tučným) příjmem. Ale to, co já doopravdy chci si nehraje na peníze. V mžiku bych se vydala bez ničeno do světa, poznávala lidi, jejich příběhy, místa, byla odkázaná sama na sebe, na své schopnosti se o sebe postarat, ale především poznat ty nejhorší, nejchudší a nejtemnější stránky života, kterých se děsím, ale zároveň prostě vím, že to potřebuji. Je to takový daný vnitřní pocit. Mám o svém životě jednoduchou představu, vydělávat si chvilkovými pracemi, za vydělané peníze nesyslit, ale zažívat, poznávat, objevovat. Vydělávat si digitálním nomádstvím nebo prodejem vlastních uměleckých děl je mým snem, nemám ale tušení, jak na to, jak začít, jestli to vůbec zvládnu. A o tom ten článek tak nějak vypovídá – nebát se postavit na vlastní nohy a riskovat.
    Děkuji, že sis udělala čas a přečetla těch několik řádků o úplně cizí holčině, která se chtěla jen vypsat někomu, kdo by ji mohl ve své podstatě porozumět. A věnuji Ti ještě jedno velké, upřímné Díky za to, že zůstáváš svá, nebojácná, že věříš nejen ve své ale také v ty naše sny a podporuješ nás, obyčejné lidi jako jsi Ty. Držím palce, aby Ti v životě vycházelo to, na čem Ti záleží a i na dále nezůstávala ve své komfortní zóně, v bublině jistoty. Užívej života, ať se z něho neposerem.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Moc hezky a čtivě napsané, možná další část tvého já, která v budoucnu ve tvém životě bude hrát důležitou roli v tom, jaký život by jsi chtěla žít... :-)
      A.

      Vymazat
  9. To ty jsi nej <3 pořád přemýšlím, co jsi mi psala. Je to velký krok, a já jsem osoba, které trvá, než se k něčemu rozhoupe, ale zní to skvěle a určitě to bude stát za to. Díky, že jsi tak super :) v pár řádcích, jako bych se úplně viděla, což asi chápeš :)

    OdpovědětVymazat
  10. Ty jsi zkrátka unikát. Víc lidí s podobným myšlením a možná už by to na tomhle světě konečně stálo za to! :)
    Nikdo by se nestresoval, nikdo by se nehroutil... Všichni by jen tak šli s proudem svého života. Nesnažili by se ho předhonit, zastavit, ani obelstít.
    Děkuju!!

    OdpovědětVymazat
  11. Ahoj!
    Tohle mě "dostalo": "Nejedu s nikým v jeho vláčku.
    Chci si jet v tom svým." Tohle přesně mě dokonale sralo v mý práci!! Teď jsem doma na mateřské a začínám trošku "podnikat" v tom, co mě vždycky bavilo! Tenhle článek je super a chci to samé!!!

    OdpovědětVymazat
  12. Tímhle článkem ses pro mě stala velkou inspirací :)!

    OdpovědětVymazat

INSTAGRAM: @INKOUSTOVATECKA

© Inkoustová tečka. Design: Fearne.