JAKEJ JE TO POCIT, MĚNIT SVĚT K LEPŠÍMU?

Foto: Alex Laňková @jsinula

"Jakej je to pocit, měnit svět k lepšímu?" zeptal se mě pár měsíců zpět kamarád.
Ta otázka se mi zaryla do mysli a sem tam se vracela v opakovaných návalech. Protože já často hledám odpovědi na věci, se kterými si nevím rady okamžitě a na první dobrou. Skryjí se mi někde v hlavě a náhodně mi vyskakují do myšlenek přibližně do té doby, dokud je nerozlousknu a neuložím v podvědomí do košíku zatím jasná odpověď.

Nemám ráda takovýhle otázky.
Bylo jasný, co chce slyšet. Asi jsem mu měla vyklopit naučenou frázi o tom, jak je úžasný předávat lidem něco víc, vést je k zamyšlení a číst si jejich důvěrné životní příběhy zakončené slůvkem děkuji. Jak v tom vidím ten pravý smysl života a jak povznášející je být jedním z těch lidí, který může být inspirací.
Má to jen jeden malej háček. Žádná taková fráze neexistuje. Nemám jí naučenou.
Nejsem na to připravená, protože moje myšlenkový pochody odpovídají tomu, jakou mám zrovna náladu a v jaký fázi jsem. Někdy jsem vyhořelá (a to zpravidla tvořím jen do šuplíku, čtu si zprávy, e-maily a komentáře od vás a schovávám si je na později s tím, že odpovím v lepší náladě... a pak je v tom obrovském množství zapomenu a je mi to trapný), někdy plná energie (to tvořím veřejně anebo se vracím k věcem ze šuplíku a vkládám do nich život, u toho piju litry kafe, falešně si zpívám a někde mezi prací, psaním článku, vařením, malováním a uklízením vyřídím 60 zpráv naráz). Můžu být půl roku stejná a taky se můžu změnit ze dne na den, z minuty na minutu. A i když ty hlavní hodnoty zůstávají ukotvený někde tam hluboko uvnitř, stejně občas dokážu překvapit sama sebe.
Nejsem duchovní guru, psycholog, ani expertka na minimalismus.
Vím, co všechno nejsem, a nevím, co jsem.
(I přestože mé sociální sítě říkají "spisovatelka". To je jen pro dospěláky, kteří rádi dávají lidem etikety, ale pšššt.)

Takže když se mě zeptal na tohle, hrklo ve mně.
Takovej ten pocit, jako když vás někdo načapá při něčem, co jste vlastně ani neudělali. Když vás vyvolá učitel a vy si uvědomíte, že nepobíráte ani otázku, natožpak vědět odpověď. Když od vás někdo naproti očekává fakt geniální myšlenku a vám přitom v kebuli hraje opičí orchestr, zatímco vaše utajený rebelský já chce otázku ignorovat slovem nasrat, sundat tričko, začít běhat nahé po nejrušnější ulici a u toho křičet freedom, nebo tak něco.

Nahnala jsem si trochu času větou: "Jak to jako myslíš?"
"No, ta tvoje knížka... Jsou lidi, který díky ní dělají zásadní rozhodnutí."
Čas mi nepomohl. Řekla jsem pravdu. Že vlastně ani nevím. A jeho otázka se automaticky pomstychtivě uložila do hlavy s tím, že mi bude sem tam komplikovat život. Třeba mě napadne, až pojedu tramvají a budu koukat z okna. Na rodinný oslavě. V polovině hořící zakázky. Na nejrušnější party. Nebo na záchodě. Co já vím.

Víte, co mi docela dlouho docházelo?
Že jsem Minimalismus vlastně vůbec nenapsala pro lidi. Napsala jsem ho pro sebe.
Byl to jednoduše sobeckej záměr, potřeba vypsat se, možná se obhájit? Vysvětlit něco ostatním i sama sobě, hodit všechny myšlenky na papír a tím si ze srdce setřást jeden fakt těžkej kámen. Dokázat si, jestli to zvládnu. Stejně tak jako celej tenhle blog. Stejně tak jako příspěvky na Instagramu - hlavně ty, o kterých vím, že nebudou mít tisíce lajků, protože na nich nejsou ani tak pěkný věci, jako spíš abstraktní pocity. To všechno, co dělám a čím se veřejně prezentuji, dělám pro sebe.
A teprve po ukojení týhle vlastní potřeby mě napadne, že by něco z toho mohlo inspirovat i ostatní bytosti, a to většinou jen díky tomu, že mi to ty ostatní bytosti napíšou. Nebo ještě lépe řeknou.
Minimalismus byl úžasná zkušenost. Jedna z největších lekcí v mém životě po mnoha stránkách. Z malého semínka jsem během chvilky vyrostla v keřík, ale do stoletýho stromu mám ještě hodně daleko, to je jasný.
Překonání strachu z odhalení věcí, které překvapí kamarády i rodinu, následná obrovská euforie z úspěchu a hned po ní první velká autorská krize. Hledání smyslu v tom, co dělám. Jestli má vůbec cenu psát věci veřejně, nejen na štosy náhodně poházenejch papírů a do poznámek v telefonu. Uvědomění si, co bych chtěla dělat dál. Jak, co a proč tvořit. Zjištění, že už nechci dávat lidem nenápadný návody na to, jak mají žít své životy a odklánět jejich cestu směrem, o kterém si já myslím, že je ok.
Chci vydávat tvorbu, ve které si to "něco" najde každý sám.

Takže jsem si konečně přiznala jednu věc:
NE, nevím, jakej je to pocit, měnit svět k lepšímu.
ANO, jsem s tím ok.
Protože i když máte moc někomu pomoci, stejně tak umíte věci pokazit a udělat horšími.
Žádná mince nemá jen jednu stranu. Neexistuje jen samé dobro a nic víc.
Jasně, lidi tyhle historky o hrdinech milujou, ale to neznamená, že ti hrdinové neprdí, vědomky či nevědomky nepodpoří nějakou špatnost a nedělají sem tam rozhodnutí vedoucí k životní chybě.
K lepšímu měním pouze sebe, nebo se o to aspoň snažím... ale třeba to tak přijde jenom mně? Protože zatímco já jsem spokojená s tím, co dělám, někoho jiného, ať už partnera, rodinu nebo kamarády, to může začít iritovat. Třeba si přestaneme rozumět?

Ta ideální otázka by zněla nějak takhle: Jaký je to pocit, vkládat svou neuchopitelnou energii do něčeho reálného? Vidět přátele, známé a čtenáře, jak listují s úsměvem na rtech něčím, co tě stálo tolik úsilí a překonávání sama sebe? Něco, kvůli čemu jsi musela s prosíkem za rodiči, aby ti půjčili na první tisk? Něco, kvůli čemu jsi měla strach, že urazíš pár blízkých, kteří se v textu najdou? Něco, do čeho jsi uvrtala víc lidí a možná trochu promíchala jejich vzájemný osudy, přispěla svou troškou k setkáním i k rozchodům? Něco, co ti způsobilo pár ubrečenejch zoufalejch chvil i momenty absolutního štěstí?
Dlouhá otázka, já vim. Hodně otázek. Ale měla bych jasnou odpověď. Ten pocit je...
Úžasnej! Nádhernej! Dechberoucí!
A chci ho prožívat znovu. Pořád. Jen už ne s Minimalismem.
Jeho výrobu jsem zastavila záměrně. To aby se dostal jen k pár stovkám lidí a zakotvil přesně tam, kde má. Nejde mi o kvantitu nebo o vydělání co největšího balíku. Je to srdeční záležitost, první láska, první zkušenost. Srdeční záležitosti neměřím penězi.
A ať už to zní sebevíc divně, těším se, až ten web zruším.
Posledních padesát kousků a ticho.
Klid.

Tvořivou energii už dávno vkládám do něčeho nového.
Věřím tomu, že to všichni pocítíme na druhé knížce, na které se už pár týdnů intenzivně pracuje.
Tentokrát to nebudu jenom já. Budu to já, vy a hlavně oni. My všichni.
Držte pěsti, ať se to všechno zmákne a na podzim se uvidíme v příslibu něčeho krásnýho.
Těším se.
Na nás, na vás, na ně, na to, na vzestupy i na pády!:)

M.


2 komentáře

  1. chtěla bych napsat něco děsně hlubokýho, ale asi mám na jazyku jen ... krásný. Díky a těším se!

    OdpovědětVymazat

INSTAGRAM: @INKOUSTOVATECKA

© Inkoustová tečka. Design: Fearne.