DRAHÝ ČLOVĚČE,


to, co vidíš, nejsem já.
Je to soubor toho povrchového, co chci, abys viděl - od mejkapu přes řeč těla až po to, co vypouštím z úst - a toho, co ti servíruje tvá mysl... ok, spíš teda rozum. Sbírka her, názorů, pravd, lží a soudů s důkazy, které neexistují. 
Tvoje pojetí reality. 

Vlastně mě vidíš přesně takovou, jakou mě vidět chceš. Konec konců i ten můj mejkap si ohodnotíš podle sebe. Úsměv bereš za důkaz štěstí, aniž by ses mi podíval s citem do duše, a sáhnutí na nos považuješ za lež, protože se to tak píše v psychologických příručkách, jenže já se třeba chtěla jenom podrbat. Každý den si domýšlíš.
A cítíš hořkou pachuť zklamání, když z tvé představy najednou vybočím jiným směrem. 
Když nejsem tolik předvídatelná, když mi nerozumíš, když nevíš. 
Když se ti nelíbím. 

Otázkou pak je, zklamala jsem tě já, nebo tě zklamala tvá falešná domněnka? Opravdu jsem celou dobu mlčela, nebo jsi třeba jen neposlouchal? Je viníkem má touha po změně anebo tvá láska k pohodlí v uměle vybudovaném pocitu, že mě znáš? Z těch pár prohozených slov, z mého vzhledu, z pozlátka sociálních sítí. Ať už za tím je anebo není nějaký hlubší záměr, spoustu věcí přehlížíš a možná to není způsobené ani tak tvou slepotou, jako spíš mým přikládáním důležitosti něčemu, co ty považuješ za malicherné a zbytečné. Už mě ani nepřekvapuje, když vyřknu něco, co má pro mě nevyčíslitelnou hodnotu, do naprostého ticha. Pár nekonečných nanosekund, než můj hlas narazí na bariéry tvého ne-vědomí. Záměr se nesetká s výsledkem a vlastně ani nevím, jaký výsledek by to měl být. Proto tolik mlčím o věcech, které mě definují jako bytost, a radši ti řeknu trapnej vtip na Náplavce. Protože tak to lidé dělají, ne? Hlavně se bavit bez zbytečných rozmyslů. Proto tolik píšu, hlavně do šuplíku. Proto tolik skládám básně, o kterých nikdo neví. Proto tolik kreslím koně v běhu, svůj milovaný symbol volnosti. Je až k podivu, kolik nás chodí po stejné planetě a na první pohled to docela funguje, aby ne, pohybujeme se poslušně vpřed a přesně tak, jak se to od nás očekává - v rodinných kruzích, v partách, v párech... jenže uvnitř si jedeme individuály.
Každý jeden z nás.
Neznáme se.
Nepoznáme.

Jsme samostatné hvězdy a paradoxně ty, které si připadají nejvíce zářivé, již dávno vyhasly. Cesta od velkého trpaslíka vede už jen k sebedestrukci, to ví každé malé dítě... jen na to v dospělosti tak rychle zapomínáme. To jak bezhlavě běžíme za tou tolik propagovanou velikostí. Občas se přimotáš do oběžné dráhy někomu většímu, a tak se tam nějak divně točíš, aniž by sis uvědomil, že tě nepohání vlastní síla. Že jsi ovládán. Škoda. Jeden za všechny? Jeden za jednoho. A vědomí toho, že nikdy nikoho nebudu zcela a naprosto znát je děsivý a vzrušující zároveň. Proto je mi tím největším darem láska k samotě a umění si jí vychutnat plnými doušky. Trvalo mi dlouho k tomu dojít a takový klid v duši jsem za celý svůj život nepocítila.

Říkáš mi, jak moc nad vším přemýšlím a dumám, ale jen si představ, jak asi vznikal dům, ve kterém bydlíš, kniha, kterou listuješ, obraz, který obdivuješ, mobil, do kterého právě teď koukáš, divadelní hra, na kterou jsi koupil lístek s dvacetiprocentní slevou. Zkus to. Myšlenka je začátek všeho. Rychle jsme si zvykli na to, že za nás všechno odmyslí stroje.
Já strojům moc nevěřím, tak se nediv, že jsem tak často zamyšlená.

Rozumím si sama se sebou a čím víc času takto strávím, tím větší nadhled získávám. Už nejsem uvnitř lidských dramat, a to dokonce ani těch vlastních. Mluvím o nich s ostatními a neprožívám je. Dívám se na ně jako nezávislý pozorovatel, asi tak jako ty na mě, když ti povídám něco mému srdci blízkého, akorát bez zbytečných emocí, domněnek a soudů. Začíná mi to být jedno a možná mi to bylo jedno celou dobu. Potřebuji samotu, a tak se jí nebráním, vynahrazuji si s ní ty roky, kdy mi připadala zbytečná.
Ukrývám se po večerech sama ve své ulitě mezi knížkami, ušmudlanými štětci a hudební smyčkou, kterou by kdokoliv jiný označil jako otravnou a "vypni to už".
Nevypnu, užiju si jí a s ní i ty myšlenky, které mi dává. 
To abych se pak mohla vrátit v dokonalé harmonii za svými blízkými a odpauzovat tu naší rozehranou hru o životě. 
Můj mejkap a tvoje představy o tom, co se skrývá pod odstínem 010.
Young, wild & free. Prý.
No tak jo... 💙

7 komentářů

INSTAGRAM: @INKOUSTOVATECKA

© Inkoustová tečka. Design: Fearne.