ČTYŘI ZÁŽITKOVÝ LOSY


Včera jsem šla na poštu s knížkama. Strašně se mi nechtělo, ale nakonec jsem se jako vždycky překonala. Mastný vlasy jsem hodila do drdolu a jedinej můj úkol byl chovat se nenápadně a příliš nepoutat pozornost. Což se, troufám si říct, povedlo na jedničku s hvězdičkou.

Na poště je to takový zrádný. Když přijdete na řadu a máte toho víc, vždycky následuje takový trapný ticho, kdy jenom stojíte a čekáte, až vám pošťák voštítkuje nějakejch dvacet balíčků. To ticho většinou využívám tak, že mezitím přemýšlím, jakou vůni toaleťáku nám po cestě domů koupím anebo si prohlížím vitrínku s drobným zbožím, což končívá spontánním nákupem nějaký kraviny. Naposledy jsem si odtud odnesla charitativní samolepku a modrej provázek (pro samolepku mám pochopení, provázek už moc nepobírám).

Tentokrát mi padly do oka losy a dostala jsem úžasnej nápad: "Můžu vás ještě poprosit o čtyři ty zážitkový losy za pade?"
Pan pošťák zbystřil a oči se mu rozzářily: "No jasně. Ale počkejte, já je tu nemám... Půjdu se po nich podívat vedle."
Znám pasivní agresivitu ze strany spolunávštěvníků pošty, když vám poslání dopisu trvá víc než čtyřicet pět vteřin, a tak začínám trochu panikařit: "Néé, néé, to nemusíte, jestli je nemáte."
Přeochotnej pan pošťák přesto opouští křeslo a odchází do dáli.

Je pryč minutu. Lidi ve frontě na mě blbě koukaj.
Je pryč tři minuty. Z dálky se ozývaj vzrušený hlasy. Lidi ve frontě mě propalujou nenávistnejma pohledama a já předstírám, že mě hrozně zajímá Důchodový pojištění a výhody zákaznický karty Český pošty.
Je pryč pět minut. Celá pošta je v pohotovosti a všichni zaměstnanci řeší moje debilní losy. Tlak ve frontě vzrůstá. Lidi začínaj nespokojeně pomlaskávat a vsadím se, že si v duchu myslej něco o umaštěný krávě. Děsím se chvíle, kdy začnou přemýšlet nahlas.
Po deseti minutách pán přichází a s oroseným čelem, krvavým šrámem a vítězoslavným úsměvem přede mě pokládá čtyři losy. Lidi ve frontě jásají a z dálky se ozývá zvuk fanfár.
Vteřinu potom zjistím, že se losy nedaj platit kartou... A já u sebe hotovost nenosím. Lidi ve frontě si začínaj myslet, že jsem totální ichtyl.
Na scénu přichází paní vedoucí, která tomu dodává korunu: "No, ale to už nejde vrátit, Jarka si je odepsala."
Celý moje losový divadlo dopadlo tak, že to za mě pan pošťák Jarce zacáloval a já mám přijít v pondělí dorovnat dluh a losy si vyzvednout.

Jak se tak znám, v pondělí na to zapomenu, vzpomenu si až v úterý, kdy bude následovat dvojitej facepalm a vynadání sama sobě do debilů, protože chudák pán přišel o dvě stovky a já se budu tak moc stydět, že na tu poštu už nikdy nevkročím a budu radši nosit knížky o dva kilometry dál na pobočku, kde jsem si ještě ostudu trhnout nestihla.
To je holt daň za to, když jste idiot.

A říkám vám, jestli si v těch losech nevyškrabeme dva tandemový seskoky, ochutnávku jihoafrickejch brouků a jízdu v obrněným transportéru, tak budu fakt hodně nasraná.

9 komentářů

  1. to znám, ne sice s poštou, ale takové obdobné věci se mi stávají pořád :-D držím palce ať nezapomeneš:)

    Somethingbykate

    OdpovědětVymazat
  2. tak tento článok ma pobavil :D

    OdpovědětVymazat
  3. To, že se na poště pořád nedá platit kartou, je prostě k neuvěření... Jednu dobu se to dalo, pak jsem tam delší dobu nebyla, a když mi pošťačka oznámila, že tam nezaplatím... myslela jsem si, že si ze mě dělá srandu.

    OdpovědětVymazat
  4. Jde to jen kartou Čsob.. aspoň u nás. Jednou se mi stalo, že jsem tam dvacet minut ručně přepisovala několik poštovních poukázek (protože mi na originální ukáplo pár kapek kafe), načež jsem se dozvěděla že je nemám jak zaplatit :D nakonec jsme ale zjistili že Čsobčkem to jde :)

    OdpovědětVymazat

INSTAGRAM: @INKOUSTOVATECKA

© Inkoustová tečka. Design: Fearne.