(A)SOCIÁLNÍ PROPAST


Jestli někdy napíšu další knížku plnou nespisovný řeči a překlepů, asi se to bude jmenovat Rozhovory z Uberu. Tuhle službu jsem dost dlouho statečně ignorovala, možná i proto, že všechny blogerky jezděj na pracovní schůzky úbrem (jen já si to blbka platím, chichi) a já už se těmhle masovejm věcem vyhejbám (což je taky jeden z důvodů, proč ještě nemám ty dva insta-rasta-copy s barevnejma kanekalonama... další důvod tkví v tom, že průměr jednoho mýho copu by byl 1,5 mm a vypadala bych jak kretén). Pak jsme se jednoho večera s Veru svezly z fesťáku, protože jsme dostaly kupon na první jízdu, ale hlavně taky protože jsme všechny svý peníze utratily za víno (je důležitý znát svý priority a investovat do správnejch věcí). Takhle nějak začalo moje úbrování.

Kromě toho, že je to o dost levnější než taxík, se vás tam taky nikdo nesnaží ojebat. Ale tenhle článek nemá bejt žádný promo, tak přeskočíme k tý hlavní myšlence. Páni řidičové totiž zastávaj funkce mejch osobních psychologů. Za tím volantem sedí jedna zajímavější osobnost než druhá. Je to zvláštní, je to skvělý a je to rozhodně zajímavý.

Když jsem táhla čtyřicet balíčků s knihama na poštu, narazila jsem v mobilu na tu appku, kterou jsem zapomněla smazat (protože to děláme všichni potom, co vyčerpáme nějakej kód). Nebylo to těžký vzhledem k tomu, že tam mám jen Instagram, Spotify a Whatsapp. V hlavě mi to začalo šrotovat a výsledek toho přemejšlení byl ten, že jsem si zavolala úbra, protože bych ty tři zastávky tramvají chcípla. Bylo to těžký, bylo vedro, byla jsem vynervená a za to šede mi to stojí. Nastupuju do auta, pozdravím, ujasníme si, kam jedeme. Pak jsou dvě možnosti, jak ta cesta může probíhat:

a) Nastává takový to typický taxíkový ticho. Vy čučíte z okna, sjíždíte si novinky v mobilu, nevšímáte si řidiče a řidič si nevšímá vás. Vysíláte vyloženě nezájem a ten člověk za volantem to respektuje. Nebo vám naopak celou cestu vypráví o svým pejskovi a o tom, jak ho sere žena. Možná prohodíte něco o počasí a celkově je to takový trapný.
b) Vyšlete první komunikační signál, nebo ho vyšle řidič. Může se vás zeptat, co to táhnete, čím se živíte, pochválit barvu vlasů, cokoliv. Najednou se bavíte o tématech, který nemáte s kým probírat, protože váš kluk se potápí v Indonésii s jednou čárkou signálu a ostatní vrstevníci jsou na jiný vlně, řeší jiný starosti. Každej se nechce bavit o psychologii, filozofovat o realitách nebo řešit řeč těla.
(Pak je tu ještě varianta c, to je ta, co se odehrává většinou ve tři ráno, kdy pozvracíte celý auto a pak vás řidič zřejmě vyhodí, čímž veškerá komunikace skončí... Ale to se mi ještě nestalo, tak nemůžu soudit.)

V tomhle případě to bylo béčko. Pán mi vyprávěl o tom, jak kdysi vedl firmu s 600 lidmi, jak to chodí a co si myslí o mých momentálních pocitech z pohledu šéfa. Potom mi povídal o životě v Belgii a o tom, jaký vliv měla tamější kultura na potomky, co jim to vzalo v dětství a dalo v současnosti. Nakonec mi vysvětlil, proč opustil byznys sféru, začal jezdit a šéfovat jen desítce mladších řidičů. Může vypnout, prostě jen bejt, poznávat lidi a jejich příběhy. Těch několik věcí, co jsme spolu během pár minut jízdy probrali, mi vzaly v mozku dva ztracený chaotický konce provázku a spojily je dohromady. Najednou jsem měla úsměv na tváři, v hlavě jasný řešení a do práce jsem dorazila jako šťastnej člověk. Nesrovnalosti jsem vyřešila. Mraky se rozehnaly.

Nedokážu vám říct, proč jsem to takhle cítila a jak mi mohl cizí člověk pár dobře mířenými slovy pomoct. Ale dokážu vám říct, proč jsem mu věřila. Kdykoliv dřív bych si řekla, jak určitě kecá a kdo by opustil velkej byznys aby rozvážel lidi, ale tím, že jsem to sama zažila a několik dalších takových lidí znám osobně... Tohle se prostě děje. Přehodnocujete priority, zkoušíte jiný věci. Dostanete se na vrchol a pak potřebujete jít níž, dožene vás k tomu krach anebo se vám naopak daří, ale objeví se morální bloky. Taky teď mnohem radši dřepím doma a vytahuju akvarelky, než abych přijala ví aj pí pozvání do Varů. V tašce jsem měla knížku pro kámošku, do který jsem ještě nestačila napsat věnování. Přišlo mi úplně přirozený jí vzít a dát mu jí se slovy: "Děkuju."

Další zajímavý setkání jsem měla dneska. Naběhla jsem do knihkupectví a vůbec nevím, jak se to mohlo stát, najednou jsem měla dvanáct novejch knížek. Oukej, dvanáct je pořád míň, než čtyřicet. Každopádně v příslibu bouřky jsem chtěla vsadit na jistotu (zmoklý knížky = zvlněný stránky = smutná Martina) a zase klikala na appku. S jiným pánem se zakecáváme o psychologii, vypráví mi, jak dělal kurzy o vykračování z komfortní zóny a já mu říkám, že tohle je jedna z kapitol v mý knížce. Filozofujeme o tom, jak je snadný se spálit, když jdete s kůži na trh. Stačí předat špatnou informaci nesprávným lidem. Kecáme ještě chvíli poté, co zastaví před barákem. Chvíli lituju, že u sebe nemám svojí knížku, pak si říkám, že tímhle tempem by můj knižní byznys zkrachoval. Ze čtyř celkovejch jízd mi dvě vnukly motivaci a zajímavou inspiraci. Nutno říct, že oboum pánům mohlo být asi jako mýmu taťkovi a nebyla v tom žádná snaha sbalit mě.

A co mě napadlo jako první - když jsem si četla články Anie z Bali, kde psala, jak si rozumí víc se staršíma lidma a mnohem radši poslouchá jejich příběhy, nedokázala jsem tu informaci nějak vstřebat. Dneska jsem si to dala dohromady, konečně jsem sehnala dostatečně mokrej písek a splácala si ten myšlenkovej hrad. Pětiminutový rozhovory s úbrákama mi toho dávaj mnohem víc, než několikahodinový vysedávání mezi dvaceti stejně starými lidmi na Náplavce.
Pak se nabízí otázka - jsem divná, anebo jsem divná?

P.S. Ne, není to reklama.
P.P.S. Je tu jen jedna fotka, stará, z mobilu a naprosto mimo téma... Teď se uvidí, kdo čte a kdo jen kouká na fotky, vy lumpové!:D

19 komentářů

  1. ja tak rada čítam tvoje články! píšeš úplne skvele. už sa teším, keď sa dostanem k tvojej knižke.
    a úplne ťa chápem, niekedy sa len tak porozprávať úplne s cudzími ľuďmi je také, neviem .. oslobodzujúce ? .. a často mi to zlepší deň. Lebo zistím, že na svete sú dobrí ľudia a nie len takí, ktorých služby keď využijem (ako napríklad predavačka v obchode, na pošte alebo vodič autobusu), sa len tvária ako keby som ich maximálne obťažovala.
    a tvoje P.P.S. ma pobavilo :D

    OdpovědětVymazat
  2. Ze všeho nejdřív bych jen chtěla říct, že jsem fakt ráda, že čtu tvůj blog, pomalu dočítám tvou knížku a dnes jsem i četla pár článků Anie a koukala na její úžasná videa (náhoda, že jsi ji tady zmínila?). Jste obě hrozně inspirativní osobnosti, máte svůj pohled na svět a dobře srovnaný hodnoty. Mám nějak pocit, že to není jen tak, že přesně takové popostrčení k tomu správnému směru teď potřebuji. Takže díky moc!
    Jinak uberem jsem v Praze taky párkrát jela. Sama nejsem ten typ, co se dá do řeči s cizím člověkem, zato kluci se toho nebáli a je fakt, že jsme si kolikrát po vystoupení z auta říkali, jak to byl zajímavý rozhovor :)

    OdpovědětVymazat
  3. Krásnej článek Martinko :) přesně jako Tebe inspirují tihle řidiči, tak takhle inspiruješ ty mě, každým článkem a občas třeba jenom fotkou a za to Ti děkuji!:)

    OdpovědětVymazat
  4. Marti.. bomba...

    Velmi mě rozesmála varianta C! A varianta B.. párkrát se mi osvědčila a je to něco parádního. Vnukne ti do dne hned krásnější pocit a člověk je ihned šťastnější. Jsem šťastná za tebe a opět nakopnutá. Tak se raději nerozepisuju a uháním k bazénu číst..

    my-innercare.blogspot.cz

    OdpovědětVymazat
  5. Marti, díky za hezký článek.

    Na nás "starší" z maloměsta (rozuměj z Brna) musíš trošku přesněji. Při zadání na Seznamu "ubrování" se mě pan Seznam zeptal, zda nemyslím "ubytování" a při zadání "úbr" na mě vyskočil Mgr. Pavel Úbr, advokát z Prahy :-). Pak jsem to nějak vypátrala a pochopila jsem, že chceš připravit o práci milióny taxikářů po celém světě :-).

    Pro mě jsou setkání se staršími lidmi, ale i třeba s lidmi z naprosto odlišných oborů zajímavou pozitivní nebo i negativní zkušeností, stejně tak s lidmi z různých regionů nebo sociálních vrstev. Většina setkání mě obohatí, posune někam dál nebo naopak usadí zpět na zem.

    Už se těším na Tvou knihu :-)

    OdpovědětVymazat
  6. S těmi taxikáři to mám dost podobné, naštěstí vetšinou vítězí situace druhá, že si během cesty dobře pokecáme..já osobně jsem jel uberem jen během pražského fashion weeku, kdy právě Uber zajišťoval přepravu a jednou nebo dvakrát z klubu :)

    OdpovědětVymazat
  7. Ano a přesně z tohodle důvodu jezdím třeba ráda vlakem. Pravda, v Pendolinu to moc nejde jak je každej na wifi a dělá si svoje, ale v klasickym ČD kupé to jde v podstatě samo a potkávám tam lidi, o kterých při různých příležitostech vyprávím doteď (v dobrém slova smyslu). :)

    OdpovědětVymazat
  8. dva insta-rasta-copy s barevnejma kanekalonama:D:D:D tak to mě super pobavilo!

    OdpovědětVymazat
  9. Krásná fotka! :D Ba ne, neboj dělám si srandu, můj komentář bude pokračovat ještě dál, protože tvé články poctivě čtu, ale to PS mě fakt rozesmálo :D :)

    Já už delší dobu mám pocit, že si se stejně starými lidmi moc nerozumím a nemám si s nimi ani moc co říct. Nebaví mě řešit věci skrz to, na jakou pařbu kdo kdy půjde a podobně, sice neříkám, že občas ráda někam nezajdu, ale nemusím to řešit stále a stále dokola...

    Vždycky jsem si radši povídala se staršími lidmi (byť i tady se najdou výjimky, protože někdo nás mladé hodí do stejného pytle a je těžké mu vymluvit, že nejsme všichni stejní). V poslední době chodím na brigádu, kde pořád a pořád jen mluvím a dost často se seznámím s velkým množstvím lidí... zjistila jsem, že v poslední době si tam více pokecám s lidmi důchodového věku, než s těma, který snad ještě nejsou ani plnoletí. Je skvělé poslouchat jejich životní příběhy a nechat se inspirovat....

    Občas mám nutkání, že koukám po cizích lidech a jenom tak v hlavě přemýšlím, jaký je jejich životní osud.... ale to už mi asi moc hrabe :D :)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Haha taky mi takhle hrabe, když třeba jedu v MHD a naproti mě sedí stará babička, přemýšlím, co všechno asi prožila, od toho co bylo za války až po vnoučata, nebo když jsem nedávno viděla starýho pána (kolem 70) s tetováním kotvy, hned jsem přemýšlela o tom, kdy a jak si ho asi udělal :D

      Vymazat
    2. Jé, já jsem tak ráda, že nejsem jediná!:D:)

      Vymazat
  10. Je to skvělý a k zamyšlenín zároveň, jak nám mnohdy prakticky cizí lidi dokážou dát (aniž by to tušili) mnohem víc, než třeba někdo, koho vídáme denně..

    OdpovědětVymazat
  11. Já se hlásím, že čtu, ale ten článek mě tak "sebral" (v dobrém), že nejsem schopná vyplodit smysluplnější reakci. Zkusím se k němu vrátit zítra a napsat ti i názor...

    OdpovědětVymazat
  12. Tyhle náhody v životě miluju. A prosímpěkně, rozumím ti moc. Já odešla z managerskýho postu v ultra super fashion butiku, jen abych mohla učit na škole:) Dělat co mě baví, předávat zkušenosti "těm mladším". A na oplátku mám měsíčně nespočet slz, objetí a poděkování za to, jak umím lidi pochopit.

    OdpovědětVymazat
  13. Čtu všechno a hltám každé slovo. Vím, jaký je to pocit náhodně potkat někoho, s kým si rozumíš a kdo tě chápe. Škoda, že se mi to nestává častěji.

    OdpovědětVymazat
  14. Marti, já jsem na tom stejně jako ty a Anie, jen s tím rozdílem, že já si nikdy nerozuměla s lidmi stejného věku jako jsem já. Už když mi byly 4 roky tak jsem se bavila s děckama o dost staršíma. Bavilo mě poslouchat jejich příběhy, jejich problémy. A často se mi stává, že si za mnou v MHD přisedne babička a začne mi vykládat svůj příběh. Asi na ty lidi působím jako vrba nebo co. Mám to tak ráda, ale stejně jsou dny kdy mě nebaví někoho poslouchat a najednou mě nezajímají problémy druhých a chci prostě jen tak bejt sama se sebou :).

    OdpovědětVymazat
  15. Přečteno.
    Teď můžu umřít na přečtení kvalitně zpracoveného textu v článku.
    Asi začnu jezdit s cizími lidmi v autě, Uber u nás není. Ne. Sranda. Jestli mě fakt tady od tebe, z tvých slov něco baví, tak myšlenka toho bavit se s cizími, jen tak pro nic za nic. <3

    OdpovědětVymazat
  16. Myslím, že na tomhle blogu nejde jen sledovat obrázky .. člověk sem musí přijít a přečíst vše do poslední tečky <3

    OdpovědětVymazat
  17. To je presne ten duvod proc si nerozumim s vrstevniky... Ty dva provazky. Proste to tak je. A je to vic nez dobre!

    OdpovědětVymazat

INSTAGRAM: @INKOUSTOVATECKA

© Inkoustová tečka. Design: Fearne.